Tak jsme tady

Pořád to nemůžeme pochopit. Je to půl roku, co jsme si s Mončou řekli dost, kašleme na všechno. Malej brouček v hlavě se poměrně rychle přerodil v pevnej plán. Skončíme v práci a odjedeme na rok na Nový Zéland. Zjistili jsme totiž, že se pořád honíme za penězma - každej den probíhal úplně stejně. Práce, trocha volnýho času a spánek: z různejch důvodů většinou kratší, než bychom si přáli. A tak to bylo pořád dokola. Po dvou letech společnýho života jsme zjistili, že spolu dokážeme žít v jedný domácnosti, což Vám řeknu vůbec není žádná sranda, že se nikam neposunujeme. Pořád jsme bydleli v ucmrndanym 2+1 se spolubydlícím, pořád jsme měli málo času, protože jsme pořád byli v práci, a přesto jsme pořád nebyli milionáři.
Uplynul půlrok a náš sen se splnil. Pořád to nemůžeme pochopit. Právě teď ležím v obyčejnym malym pokojíku. Monča si čistí zuby, připravujeme se na spánek. Vypadá to jako běžnej den, jakejch jsme si v posledních dvou letech prožili spousta. Vedle mě běží vysoušeč vzduchu, je tu totiž 95 % vlhkost. Notebook je zapojený ve speciálním adaptéru, protože do týhle zásuvky bych ho prostě nezapojil. Venku svítí hvězdy, ale souhvězdí, který svítí nad Českem, tady nevidíme ani jedno. Jsme 20 tisíc kilometrů daleko. Jsme na Novym Zélandu.
Máme za sebou let, kterej trval asi 30 hodin, přestup v Soulu, kde neznaj elektronický cigarety, štastný setkání s neznámou osobu, který budeme říkat Miras a kterej nás vyzvedl na letišti v největším zélandskym městě Aucklandu a kterej nám na několik dní poskytl azyl.

"Mu to tady strašně debilně splachuje"

ozvala se právě Monča z koupelny, která zrovna dokončuje svůj pravidelnej, zhruba 20minutovej hygienickej rituál před spaním.  Chtěl bych toho napsat strašně moc, ale těch vjemů je tolik, že se mi pletou dohromady a nedokážu z toho zkompilovat nějakou souhrnnou myšlenku. Tolik bych toho chtěl napsat, že by to vydalo snad na knížku. A to jsme tady jedinej den. Nemůžu si pomoct, ale za tu chvilku už máme tolik zážitků, jako za poslední dva roky. Od šílený znavenosti z cesty, zážitků z imigračního, první nadechnutí novozélandskýho vzduchu až po zjištění, že během minuty může extrémní liják, kterej Vám z nějakýho záhadnýho důvodu nepřipadá jako "posranej", ale "nádhernej", vystřídat polojasná obloha řezaná duhou a barvama, který u nás doma známe jenom z knížek. Je toho tolik, ale musim si to nejdřív trošku poskládat v hlavě.

Z Prahy jsme odletěli 23.6. v 19:00 - Nechali jsme za sebou nepříjemný český úředníky, stres, nesmyslnou honitbu za prachama a politickou situaci hrozící v lepším případě revolucí, v tom horším vítězstvím komunistů ve volbách, ale taky rodinu, spoustu kamarádů a krásnejch vzpomínek. Všechno to nám teď bude chybět. Ale přesto všechno jsem moc rád, že jsme tady (Nemůžu mluvit za Monču, musel bych se jí  zeptat, jestli to cejtí stejně, ale nechci jí budit. Už podřimuje vedle mě.) Je to výzva. Ovšem přijímáme ji s radostí. Snad nikdy jsem si nebyl tak jistej, že jsme udělali správnou věc. Dobrou noc.