O novozélandské přívětivosti.

Určitě znáte ty pohádky, které vypráví o nadpřirozených bytostech za devatero řekami, horami a lesy. Vypráví o tom, jak se kdesi na konci světa stále ještě kouzla... Kdo tam nebyl, neuvěří. Stejně jako já. Když  jsme se před půl rokem začali pomalu připravovat na cestu, načítat internetový stránky nebo různý různý knížky, všude se psalo o tom, že novozélanďani jsou prostě jiní. Hlavně v tom, jak mají rádi cizince, jak nikoho nenechají ve štychu, hned se s každým dávají do řeči a narozdíl třeba od Američanů se skutečně zajímají o to, jak se máte. Jako správnej Čech jsem si samozřejmě hned dal dvě a dvě dohromady a bylo mi jasný, že to jsou kecy. Tentokát jsem se však přepočítal. Není to pohádka, tak to skutečně je.
Dovolte mi, abych své tvrzení dokladoval několika příklady - první budou z naší milované země strdí a piva, ten druhý ze země protinožců.
Pro příklady nemusím chodit daleko – obě situace se mi staly, když jsme zařizovaly poslední nutný věci kvůli odletu na Zéland. Protože jsme si oba před nedávnem brali od mobilního operátora dotovaný telefon za zvýhodněnou cenu, měli jsme povinnost platit každý měsíc určitou sumu za volání, ať už budeme volat nebo ne. To se nám samozřejmě na Zéland moc nehodilo, takže jsme si u operátora zařídili výjimku a on nám smlouvu na rok pozastavil a my jsme si místo našich starých SIMkaret, které přestaly fungovat, pořídili jednu dohromady na kredit. To ale taky znamenalo nové číslo nahlásit například v bance, která mobilní telefon používá jako ověření přístupu k internetovému bankovnictví. Pokud bych číslo nezměnil, SMSky by mi pořád chodily na staré číslo, které ale po našem příjezdu na Zéland deaktivovaly, takže bych se nedostal do internetovýho bankovnictví, což by byl problém, vzhledem k tomu, že máme většinu peněz na českých účtech.

Od banky jsem také potřeboval bankovní referenci – papír, kde bude napsáno, že mám v bance tolik  peněz na běžnym účtu a tolik peněz zase na spořícím účtu apod. Nový Zéland totiž vyžaduje od turistů a návštěvníků určité množství peněz na účtu, prostě proto, aby mu sem nejezdila různá chamraď, která tady nebude makat nebo utrácet za služby, ale krást. U klasickýho turistickýho víza je to 1 000 NZD na každý měsíc pobytu (16 000 Kč), u Working Holiday Visa, přes který se dá i pracovat a který máme my, je to 4200 NZD na rok pobytu.

Netušil jsem, že tyhle dva zdánlivý požadavky, budou pro banku prakticky neproveditelný. Zašel jsem tam v úterý před sobotním odletem a o obě dvě věci zažádal s tím, že změna čísla pro autorizaci internet bankingu proběhne hned, bankovní reference bude trvat 3 dny a bude stát 4 stovky. Je to blbej papír, kterej pravděpodobně ani nepoužiju, protože Novozélanďani prej hotovost turistům většinou nekontrolujou, ale bude to v angličtině a slíbili mi, že mi zůstatky v bance přepočítají i na NZD, tak jsem jim na to kejvnul.

Den před odletem, v pátek, jsem si pro to do banky přišel (samozřejmě se tam musí jít osobně). Ještě že si všechny papíry a smlouvy čtu! Reference sice byla, s razítkem, v angličtině a s přepočtem na NZD. Bankovní úřednici se ale povedl doslova majstrštyk. Kromě toho, že bankovní reference byla se starým datem, se jí podařilo špatně přepočítat kurz. Místo, aby částku na účtu, vydělila 16 (kurz je asi 16 korun za dolar), částku vynásobila 16. Dovedete si asi představit můj výraz, když jsem zjistit, že se ze mě ze dne za den stal milionář, a to ještě v novozélandských dolarech. Pocit to není špatnej, ale taková reference mi byla naprosto na prd. Nechápu, jak člověk, kterej sedí v bance jenom proto, aby přepočítával kurzy měn a psal bankovní reference, dokáže udělat tak banální chybu! A ještě si za to nechávaj platit! Vzhledem k tomu, že mi řekli, že jim přepočet bude trvat třičtvrtě hodiny (!) poslal jsem je k šípku a řekl jsem, že o takovou službu fakt nemám zájem. Takže jsem si doma vytiskl zůstatek z internetu, a doufal, že nás nebudou kontrolovat.

Další pecka přišla, hned jak jsem přijel domu. Zjistil jsem, že přihlašovací SMS k internetovému bankovnictví mi chodí pořád na starý číslo! Zjistil jsem, že chybu udělal opět pán na pobočce – změnu čísla prostě neprovedl. Byl pátek, asi 6 hodin večer. Obvolal jsem několik infolinek, abych zjistil, že jelikož pobočky maj už zavřeno a chybu sice udělala banka, ale to nemění nic na tom, že musím na pobočku opět zajít a o změnu zažádat znovu. Vzhledem k tomu, že moje pobočka otevře až v pondělí, když už budeme dávno 20 tisíc kilometrů jinde, to znamenalo, že nemám šanci číslo změnit, tudíž budou SMS chodit dál na číslo, který za několik dní deaktivujou, tudíž se ke svýmu účtu, kde mám veškerý peníze, prostě nedostanu. No, nakonec se to vyřešilo celkem střelhbitě. Ale kdybych neměl známýho v managementu svý banky, kterýmu k vyřešení problému stačil jeden dva telefony, byl jsem pěkně namíchnutej.

A teď, jak to funguje na Zélandu. Když jsme přiletěli, potřebovali jsme zařídit několik věcí: číslo IRD, což je daňový číslo, který musíte mít, pokud chcete pracovat; novozélandský bankovní účty a koupit auto, přepsat ho na mě a koupit pojištění. Česká republiku, uč se. To všechno se dělá na poště a dá se vyřídit prakticky během lusknutí prstu. Kdo jste občas nucen chodit na českou poštu, předpokládám, že vám při vyslovení zaklínadla „pošta“ vyskakuje husí kůže na zádech. Tady je to jinak. Přišli jsme kvůli IRD a bankovnímu účtu, pod křídla si nás vzala jedna hodná paní, která nás odvedla do prosklený kanceláře a celou dobu se nám věnovala. Když jsme si nebyli jistí, co vyplnit, buď to vyplnila za nás a nebo řekla, že to máme nechat prázdný. Během vyplňování jsme si povídali, paní se na nás pořád usmívala a upřímně se zajímala o to, proč tam jsme, odkud jsme a jak se nám Zéland líbí. Za půl hodiny jsme z pošty odcházeli s bankovním účtem, zažádaným IRD číslem a hlavně, úsměvem od ucha k uchu.

Když jsme se na poštu za několik dní vrátili, abychom přihlásili auto a zaplatili pojištění, ta samá paní se pořád usmívala, oslovila nás jmény, protože si nás od minula pamatovala, zase jsme si povídali a pak nám dala opět jednoduchý formuláře, který jsme šli vyplnit se stolku uprostřed pobočky. Kolikrát se vám stane, že ženská, co stojí u přepážky, od ní vyleze, přijde za váma, a s úsměvem se zeptá, jestli nepotřebujete pomoct něco vyplnit?!

Nevim, jak je to možný, ale lidi jsou tady prostě úplně jiný. Komunikace s úřadama není noční můra, ale radost. Tam, kde jsme zatím byli, vycházej vstříc místo toho, aby schválně dělali problémy. Jako Čech jsem si na to pořád úplně nezvyknul. 

Miras

Výhled z našeho baráčku v Aucklandu

Auckland, největší město NZ

Pořád ještě nechápeme, že jsme 20 tisíc kilometrů daleko

Vychytali jsme super počasí - výhled na Auckland ze Sky Tower

220 metrů nad mořem

Výhled ze sopky Mount Eden nad Aucklandem

Mount Eden