Rotorua. Město termálních pramenů, gejzírů a turistů. Má
asi 70 tisíc lidí, čímž se řadí mezi největší novozélandská města. Upřímně nechápu, kam se
to sem vejde. Vydali jsme se sem na výlet, protože jsme u Deightonovic
v podstatě nebyli moc potřeba a podle předpovědi, mělo bejt příštích sedm
dnů krásně. Teda, kolem Gisbornu, v jehož okolí jsme byli doposud, mělo
v následujících dnech pořád pršet, ale ve vnitrozemí, například kolem Rotorui,
mělo bejt slunečno – a rozdíl mezi novozélandskym slunečnem a deštěm je opravdu
rapidní. Slunečno, to je modrá obloha a teploty i v zimě kolem 15 stupňů,
déšť – teplota o deset stupňů míň, vichr, není vidět na pět metrů. Rotorua byla
proto jasná volba.
Město je to plný překvapení, to se musí nechat. Když jsme
sem přijeli, první co nás praštilo do nosu byl neskutečnej smrad. Znáte to, jak dokáže jedno zkažený vajíčko "ovonět" celou místnost. No a Rotorua voní zhruba jako sto vajíček najednou. Takovej to byl smrádek. Nejdřív sme si mysleli, že se přihlásila
klimatizace. Moc jsme ji předtím nezkoušeli a tak nějak by se tomu člověk u 16
let starýho auta ani nemoh divit. Ale ne, přátelé. Tak voní Rotorua. Všude
kolem jsou termální prameny sirnatýho původu, který vytváří smrad naprosto
totožnej s tím vajíčkovym. Monča říká, že si na to už zvykla, ale já jí
nevěřim. Já si teda nezvyk.
Jako na potvoru jsme si jako místo našeho přechodnýho pobytu
vybrali parkoviště na kraji centra města, kde to snad ze všech míst smrdí
nejvíc. Máme totiž docela prostorný autíčko s lůžkovou úpravou a tak jsme
si řekli, že je ten nejlepší čas vyzkoušet, jestli jsme koupili opravdu
kvalitní spacáky, takže spíme v autě.
Rotorua je krásný městečko a jako každý turistický letovisko
má dvě tváře. Ta první je přívětivá a vážně sexy. Rotorua leží na břehu
stejnojmennýho jezera, na kterym se můžete prohánět mezi stovkama v Česku
neznámejch ptáků, ať už na šlapadle, člunu, plastový zorbinkový kouli nebo nad
jezerem ve vrtulníku. Je to čistý, uklizený město, který nabízí spousta vyžití
pro turisty a to včetně služeb, čímž se od ostatních novozélandských měst (to
zatím víme spíš z doslechu, moc jsme jich zatím nenavštívili) dost liší. Je
tu spoustu restaurací, klubů, barů a hlavně atrakcí, leckdy spojených hlavní
devizou Rotorui, což je fakt, že město prakticky leží na jednom velkym
termálnim rybníku. Na mnoha místech města, ať už to je na pláži, ve vládních
zahradách nebo v mnoha hotelech se ze země zvedá hustá a horká pára. Je to
kouzelný městečko, kde bych si dokázal představit na nějakou dobu žít.
Ta druhá tvář je ale vážně ee. Za všechno se tu platí. Mám
na mysli hlavně rotorujský dominanty a lákadla. Ať už jde o gejzír Lady Knox,
kterej vždy jednou denně (za mírnýho přispění člověka) stříká dvacet metrů do
vzduchu, návštěvu maorskejch vesniček Tamaki a Mitai nebo procházku volkanickým
údolím Waimangu. Chápu, že jde o národní bohatství a že všechno něco stojí, ale
kdyby to nebylo tak nechutně předražený! U všeho je průvodce, kterej vám
vysvětlí věci z historie a tak, vadí mě ale, že trasa s průvodcem je jediná možnost, jak se na daný místa dostat.
No a my s Mončou, protože jsme párek nikoli
frankfurtský, ale spořivý, jsme se rozhodli podobné atrakce odložit třeba na
léto, až budeme mít něco vyděláno, a zvolili jsme levnější variantu trávení volného času. Ten
tejden tu utek jako voda. Několik dní jsme věnovali poznávání města a řešení
běžnejch problémů jako je nakupování jídla, různejch nutnejch věciček jako jsou
ponožky z ovčí vlny, který se tady zejména do chladnejch dřevěnejch
novozélandských domů obzvlášť hodí (kam se hrabe Moira), hledání volnýho
internetu apod. Asi největší zážitek nám ale přinesly výdobytky moderní doby,
který jsme si sem přivezli my. Auto a notebook. Už jsem vám vyprávěl tu
historku, jak nás novozélandskej fízl odvezl na tamní policejní stanici a že jsme pašovali...no, zas tak hrozný to nebylo!:)
Auto nám vypovědělo službu na parkovišti v centru
města. Na placenym parkovišti – parkovací lístek jsme samozřejmě neměli – jsme
Češi, ne?! Zapomněli jsme svítit světla a vybila se baterka. To by nebyl
takovej problém, kdyby nebylo deset večer a týpka se startovacíma kabelama nebo
otevřenej servis abys v tuhle hodinu na Zélandu pohledal. No, nakonec nás
zachránil policajt, kterýho jsme našli krátce poté, co jsme se vydali hledat
pomoc. Zrovna dával pokutu nějaký paničce za to, že neměla parkovací lístek.
Měla z toho velkou radost. Pán policajt moc trval na tom, ať si nasedneme.
Jak jsme sedli, přiznám se, že mi slušně zatrnulo. S Mončou jsme se na
sebe jenom podívali. Zrovna jak se zaklapli dveře jsme si totiž uvědomili, co máme
v baťohu. Farmář Nick, když jsme odjížděli, nám totiž na cestu dal
jako dárek pěknej pytlíček doma vypěstovaný rostlinky. Domyslete si, jaký rostlinky - říkejme tomu třeba koření. Ani já, ani Monča, kouření nemáme rádi, ale odmítnout dar, to se nedělá ani na Zélandu, a navíc Nick říkal,
že takový koření může člověku zachránit zadek. Přeci jenom pomáhej bližnímu
svému platí dvojnásob, když má bližní v kapse něco nasušeno(což se
nám taky brzy potvrdilo). Stručně a jasně: policajt nás vzal na policejní
stanici, aby si vyzved startovací kabely, kde jsme zažili minutu strachu, jak
jsme čekali v autě a zvenku na nás koukalo pět novozélandských policajtů,
v batohu na zadním sedadle policejního auta na farmě pěstovanou marijánku,
přičemž v našich očích mohla tahle situace dopadnout nejlíp tak, že se
šťastně dostaneme k našemu autu, policajt nám nahodí Lucidu a ve finále
jen zaplatíme pokutu za nezakoupenej parkovací lístek. Ze stanice jsme vyjeli v pořádku a skoro bych řek, že všechno
už pak proběhlo v pohodě, kdyby nebylo toho incidentu s klíčema. Když
jsme totiž všichni tři vystoupili u naší zamčený Lucidy, zjistil sem, že nemám
klíče od auta. Naštěstí, když už si policajt po deseti minutách začal myslet, že si z něj děláme
dělat regulérní srandu, našel jsem je zapadlý v policejním autě, kde mi
musely vypadnout z kapsy. Nakonec to dopadlo dobře a místo pokuty nám
hodnej pán nastartoval auto a ještě popřál šťastnou cestu.
A notebook? Tomu se přestalo chtít fungovat prakticky hned,
jak jsme přijeli do Rotorui. Nevim, jestli to byl ten smrad nebo co, ale
najednou přestal fungovat displej. Je pravda, že jsme mu trošku pomohli,
protože nám tak nějak vypad z auta. I tohle se ale vyřešilo, po několika
dnech jsme v Rotoruře našli dalšího hodnýho pána, kterej nám notebook
rozdělal, něco tam pošimral a tadá, notebook zase fungoval. Přesně pro tyhle
příležitosti, říkal strýček Nick z farmy, se ti ten balíček, co jsem ti
dal, bude hodit. Tak jsme hodnému panu opraváři dali alespoň něco od cestyJ
Žádné komentáře:
Okomentovat