Lesk a bída zkaženejch vajíček

Rotorua. Město termálních pramenů, gejzírů a turistů. Má asi 70 tisíc lidí, čímž se řadí mezi největší novozélandská města. Upřímně nechápu, kam se to sem vejde. Vydali jsme se sem na výlet, protože jsme u Deightonovic v podstatě nebyli moc potřeba a podle předpovědi, mělo bejt příštích sedm dnů krásně. Teda, kolem Gisbornu, v jehož okolí jsme byli doposud, mělo v následujících dnech pořád pršet, ale ve vnitrozemí, například kolem Rotorui, mělo bejt slunečno – a rozdíl mezi novozélandskym slunečnem a deštěm je opravdu rapidní. Slunečno, to je modrá obloha a teploty i v zimě kolem 15 stupňů, déšť – teplota o deset stupňů míň, vichr, není vidět na pět metrů. Rotorua byla proto jasná volba.

Město je to plný překvapení, to se musí nechat. Když jsme sem přijeli, první co nás praštilo do nosu byl neskutečnej smrad. Znáte to, jak dokáže jedno zkažený vajíčko "ovonět" celou místnost. No a Rotorua voní zhruba jako sto vajíček najednou. Takovej to byl smrádek. Nejdřív sme si mysleli, že se přihlásila klimatizace. Moc jsme ji předtím nezkoušeli a tak nějak by se tomu člověk u 16 let starýho auta ani nemoh divit. Ale ne, přátelé. Tak voní Rotorua. Všude kolem jsou termální prameny sirnatýho původu, který vytváří smrad naprosto totožnej s tím vajíčkovym. Monča říká, že si na to už zvykla, ale já jí nevěřim. Já si teda nezvyk.

Jako na potvoru jsme si jako místo našeho přechodnýho pobytu vybrali parkoviště na kraji centra města, kde to snad ze všech míst smrdí nejvíc. Máme totiž docela prostorný autíčko s lůžkovou úpravou a tak jsme si řekli, že je ten nejlepší čas vyzkoušet, jestli jsme koupili opravdu kvalitní spacáky, takže spíme v autě.

Rotorua je krásný městečko a jako každý turistický letovisko má dvě tváře. Ta první je přívětivá a vážně sexy. Rotorua leží na břehu stejnojmennýho jezera, na kterym se můžete prohánět mezi stovkama v Česku neznámejch ptáků, ať už na šlapadle, člunu, plastový zorbinkový kouli nebo nad jezerem ve vrtulníku. Je to čistý, uklizený město, který nabízí spousta vyžití pro turisty a to včetně služeb, čímž se od ostatních novozélandských měst (to zatím víme spíš z doslechu, moc jsme jich zatím nenavštívili) dost liší. Je tu spoustu restaurací, klubů, barů a hlavně atrakcí, leckdy spojených hlavní devizou Rotorui, což je fakt, že město prakticky leží na jednom velkym termálnim rybníku. Na mnoha místech města, ať už to je na pláži, ve vládních zahradách nebo v mnoha hotelech se ze země zvedá hustá a horká pára. Je to kouzelný městečko, kde bych si dokázal představit na nějakou dobu žít.

Ta druhá tvář je ale vážně ee. Za všechno se tu platí. Mám na mysli hlavně rotorujský dominanty a lákadla. Ať už jde o gejzír Lady Knox, kterej vždy jednou denně (za mírnýho přispění člověka) stříká dvacet metrů do vzduchu, návštěvu maorskejch vesniček Tamaki a Mitai nebo procházku volkanickým údolím Waimangu. Chápu, že jde o národní bohatství a že všechno něco stojí, ale kdyby to nebylo tak nechutně předražený! U všeho je průvodce, kterej vám vysvětlí věci z historie a tak, vadí mě ale, že trasa s průvodcem je jediná možnost, jak se na daný místa dostat.

No a my s Mončou, protože jsme párek nikoli frankfurtský, ale spořivý, jsme se rozhodli podobné atrakce odložit třeba na léto, až budeme mít něco vyděláno, a zvolili jsme levnější variantu trávení volného času. Ten tejden tu utek jako voda. Několik dní jsme věnovali poznávání města a řešení běžnejch problémů jako je nakupování jídla, různejch nutnejch věciček jako jsou ponožky z ovčí vlny, který se tady zejména do chladnejch dřevěnejch novozélandských domů obzvlášť hodí (kam se hrabe Moira), hledání volnýho internetu apod. Asi největší zážitek nám ale přinesly výdobytky moderní doby, který jsme si sem přivezli my. Auto a notebook. Už jsem vám vyprávěl tu historku, jak nás novozélandskej fízl odvezl na tamní policejní stanici a že jsme pašovali...no, zas tak hrozný to nebylo!:)

Auto nám vypovědělo službu na parkovišti v centru města. Na placenym parkovišti – parkovací lístek jsme samozřejmě neměli – jsme Češi, ne?! Zapomněli jsme svítit světla a vybila se baterka. To by nebyl takovej problém, kdyby nebylo deset večer a týpka se startovacíma kabelama nebo otevřenej servis abys v tuhle hodinu na Zélandu pohledal. No, nakonec nás zachránil policajt, kterýho jsme našli krátce poté, co jsme se vydali hledat pomoc. Zrovna dával pokutu nějaký paničce za to, že neměla parkovací lístek. Měla z toho velkou radost. Pán policajt moc trval na tom, ať si nasedneme. Jak jsme sedli, přiznám se, že mi slušně zatrnulo. S Mončou jsme se na sebe jenom podívali. Zrovna jak se zaklapli dveře jsme si totiž uvědomili, co máme v baťohu. Farmář Nick, když jsme odjížděli, nám totiž na cestu dal jako dárek pěknej pytlíček doma vypěstovaný rostlinky. Domyslete si, jaký rostlinky - říkejme tomu třeba koření. Ani já, ani Monča, kouření nemáme rádi, ale odmítnout dar, to se nedělá ani na Zélandu, a navíc Nick říkal, že takový koření může člověku zachránit zadek. Přeci jenom pomáhej bližnímu svému platí dvojnásob, když má bližní v kapse něco nasušeno(což se nám taky brzy potvrdilo). Stručně a jasně: policajt nás vzal na policejní stanici, aby si vyzved startovací kabely, kde jsme zažili minutu strachu, jak jsme čekali v autě a zvenku na nás koukalo pět novozélandských policajtů, v batohu na zadním sedadle policejního auta na farmě pěstovanou marijánku, přičemž v našich očích mohla tahle situace dopadnout nejlíp tak, že se šťastně dostaneme k našemu autu, policajt nám nahodí Lucidu a ve finále jen zaplatíme pokutu za nezakoupenej parkovací lístek.  Ze stanice jsme vyjeli  v pořádku a skoro bych řek, že všechno už pak proběhlo v pohodě, kdyby nebylo toho incidentu s klíčema. Když jsme totiž všichni tři vystoupili u naší zamčený Lucidy, zjistil sem, že nemám klíče od auta. Naštěstí, když už si policajt po deseti minutách začal myslet, že si z něj děláme dělat regulérní srandu, našel jsem je zapadlý v policejním autě, kde mi musely vypadnout z kapsy. Nakonec to dopadlo dobře a místo pokuty nám hodnej pán nastartoval auto a ještě popřál šťastnou cestu.

A notebook? Tomu se přestalo chtít fungovat prakticky hned, jak jsme přijeli do Rotorui. Nevim, jestli to byl ten smrad nebo co, ale najednou přestal fungovat displej. Je pravda, že jsme mu trošku pomohli, protože nám tak nějak vypad z auta. I tohle se ale vyřešilo, po několika dnech jsme v Rotoruře našli dalšího hodnýho pána, kterej nám notebook rozdělal, něco tam pošimral a tadá, notebook zase fungoval. Přesně pro tyhle příležitosti, říkal strýček Nick z farmy, se ti ten balíček, co jsem ti dal, bude hodit. Tak jsme hodnému panu opraváři dali alespoň něco od cestyJ

Na farmě

Zase prší. Teda, abych dodržoval novinářskej kodex, budu přesnej. Novozélanďani tomuhle počasí říkají „heavy rain“, my bychom řekli, že chčije jako z konve, přesnější by možná byla průtrž mračen.  Je osm hodin ráno, ale venku to vypadá jako by se mělo každou chvilku stmívat. Na obloze nejsou mraky, je to jednolitá šeď. Mimochodem právě jsem zjistil, že jsem si včera večer zapomněl před baráčkem pohorky – myslim, že budou schnout tak tejden. Včera totiž bylo nádherně – tak vypadá klasická novozélandská zima. Několik dní chčije tak, že ani nemůžete sednout do auta a někam jet, protože přes déšť nevidíte na silnici. A najednou vysvitne sluníčko, oteplí se o deset stupňů, vy sundáte bundu a zjistíte, že je vám pořád vedro, tak sundáte mikinu a nakonec i tričko. Včera jsme dělali novou terasu a já tady pobíhal nahej.

Slovo „nahej“ mimojiné používáme s Mončou dost často. Pořád jsme si na to úplně nezvykli, ale Novozélanďani jsou neskutečně otužilí. Venku prší, je nepříjemná zima a oni chodí v kraťasech. Nebo rodinka, u který bydlíme – doma maj neskutečnou klendru, což je, zdá se, výsada všech novozélandských rodin, podlaha vás bodá do nohou, jak se studená, a oni chodí bosí, zatímco nám nestačí dvoje zimní ponožky. Vlastně nestačily. Teď už je to mnohem lepší  - je to neuvěřitelný, na co si člověk postupně zvykne. Vážně.

Je to přesně týden, co jsme dorazily z Aucklandu na farmu rodiny Deightonů v jednom šílenym zapadákově na východním pobřeží Severního ostrova. A dneska nebo zítra (jak dovolí počasí) je zase opouštíme a vrátíme se až za 14 dní – chceme si udělat takovej delší výlet. 

Upřímně – když jsme sem přijeli, byli jsme hodně překvapený. Naše opojení z nádherný cesty ze západu na východ, kdy jsme prakticky celej den jeli kolem nádhernejch kopců, hor nebo oceánu, rychle opadlo. Pokusím se tuhle farmu popsat surově a stručně.

Hned po příjezdu jsme byli uvedení do našeho nového bydlení, jednopokojového domku s koupelnou, který stojí pár metrů od hlavní stavby. Kosa jako prase, záchod prý nějak nenapouští vodu, ale během pár dní snad přijde nějaký instalatér to spravit. Sprcha funguje, ale po dvou třech použitích musíte vyběhnout nahoru na kopec tady na farmě (asi tak 150 metrů) a pustit dolů vodu z takový nádrže, která zadržuje vodu z nějakýho lesního pramene. Koberec tu je, ale zdá se, že si předchozí nájemníci  s vyzouváním moc hlavu nelámali (tak to tady ostatně funguje skoro všude), takže bylo potřeba ho pořádně vysát od bahna a stejně má pořád takovou zvláštní, strakatou barvu. Vypadá jako kůže z tygra. Jo a máme tu i topení, na elektřinu. Ale nemáme ho pouštět přes den, protože elektřina je drahá – jenom v noci. Hmm – je to stejně jedno – celou noc na plný koule puštěný topení dokáže zvýšit teplotu v místnosti zhruba o jeden stupeň. Když jsme přijeli, bylo tady asi 11 stupňů, ale každej den se to trochu zlepšuje, dva dny zpátky jsme se dostali už i na 17! Že by ta izolace opravdu trochu izolovala nebo to bylo tím, že zrovna venku svítilo sluníčko? Jo a Novozélanďani moc neuklízí. Normálně vychovanej Evropan by řek, že jsou to prasata. S uklízením si tu hlavu opravdu nikdo moc nedělá. A to jsem ještě mírnej, protože tenhle blog čtou i naše rodiče, takže nechceme, aby je kleploJ Jo a pere se zásadně ve studený vodě, na celym Zélandu.

Náš domeček na farmě

Běžná teplota uvnitř - ještě že máme teplý spacáky

Tohle domácí zvířatko si na okně cíleně pěstuje paní domácí

Na druhou stranu – má to i svoje výhody. Bydlíme tu zadarmo, jídlo máme zadarmo a moc se nenadřeme. Vlastně - nemusíme dělat skoro nic. Dvakrát denně nakrmíme kočku, zajdem hodit zrní slepicím a sebrat vajíčka. Občas vyvenčíme psy, lehce poklidíme (ale jak jsem říkal, tady se to nepřehání) nebo upečeme chleba. Většinu času ale máme pro sebe. Je pravda, že dva dny jsme dělali dřevo pro našeho starýho známýho - Nickovýho souseda Jeremyho – bydlí 15 kilometrů dál směrem do lesa, kam vede jedna cesta, která kousek za Jeremym končí a nikam nepokračuje. A to byla makačka. Jeremy je dřevorubec původem z Austrálie. Škoda že za pár dní odlítá na rok do Německa.

Nicméně jsme si za ty dva dny pořezali pár velkejch stromů, s že novozélandský stromy uměj bejt pěkně tlustý, špalky ručně po jednom vytahali do stráně, poštípali a uklidili pod střechu nebo rozvezli k Nickovi a dalšímu jeho kamarádovi, Blueímu, což je mimochodem velmi zajímavá postavička. V podstatě poustevník, kterej žije ještě dál v lese a se kterym se ještě předpokládám setkáme. Nicméně, nevim, z jakýho důvodu se tady nepoužívaj rukavice, takže po těch dvou dnech tahání kutálení klád do kopce vypadaj moje ruce asi takhle. Jo, holt tvrdá práce.

Tvrdá rána pro píšícího novináře - doporučuju přiblížit

Deightonovic rodinka čítá asi 60 členů. Je to Nick, kterej nechodí do práce a stará se o farmu a jelikož ho baví vaření, většinou vaří on; Sarah, která naopak do práce chodí a na můj vkus pracuje až moc; syn Ben, kterej hraje na bicí a stejně jako většina ostatních Novozélanďanů chodí doma v tý zimě bosej, i když s tou rezavou hlavou vypadá jako Ir. No a potom dvě kočky, který jedou v lécích,7 psů v čele se stařešinou Bravem, kterej má jako jedinej právo spát v domě a je to takovej domácí mazel a cca. 40 koní. Ty ovšem bydlí na pastvě, nikoliv v domě, aby si někdo nemyslel. Šváby nepočítám.

Mandarinky tu rostou běžně u cesty

Čuník

Na procházce v lese s jinou wwooferkou Laurou

V lese jsme potkali mimojiné koně

Když to ale sečtu kolem a kolem, má to víc kladů než záporů. Jsme tu tejden a já se naučil píct domácí chleba, suprově sem si prosvičil angličtinu a pomalu si získávám respekt u sedmičlenný smečky ovčáckých psů, což mezi náma není vůbec žádná sranda. Jo a dneska sme s Nickem poprvé vyrazily na procházku na koních. Jsem ale zvědavej, jak to tady zvládnem, až Nick odjede do Evropy. To je vlastně hlavní důvod, proč jsme tady. Nick má za pár tejdnů na měsíc odjet (čirou náhodou taky do Německa jako Jeremy) učit horsemanship (řekněme tomu chování a trénování koní). A na nás s Mončou bude, abychom to tady na ten měsíc vzali za něj. Už se na to těšim, ale na druhou stranu: Budeš nám chybět, Nicku! Ale teď už je čas na odpočinek! Hurá na výlet.

A u moře jsme zase zkřížili cestu lachtanovi

Sbohem, civilizace

Konečně jsem se po mnoha dnech dostal k internetu, takže můžu konečně trošku shrnout, jak probíhaly naše první dny na Novym Zélandu. Všechno začalo tak, že jsme přistáli na letišti v Aucklandu. Nic překvapivýho, já vim. O to větší překvapení jsme ale zažili hned, jak nás vyzvedl Miras, týpek, u kterýho jsme měli strávit prvních pár dní našeho pobytu a když Bůh dá, i koupit od něj auto. Je to trošku svéráznej týpek, bydlí na kraji Aucklandu cca. třičtvrtě hodiny od letiště v čtvrti zvaný West Harbour. Za tu třičtvrtě hodiny cesty jsme zjistili, že vlastně ani nemá pas, neplatí daně a jednoduše řečeno, všechno se snaží hezky česky řečeno vojebat, jak to jde. Ale jinak je to hodnej, chytrej a dost sečtělej člověk. A se všim nám dost pomoh, takže proti Mirasovi ani slovo.

První zastávka u oceánu, v pozadí naše Toyota

Byli jsme u něj několik dní, stihli jsme si projít Auckland a v klidu di svyřídit veškerý důležitý formality – všechno šlo jako po másle. A nakonec jsme si u něj i vybrali auto. Náš stříbrnej miláček je holka a řeknu vám, jeto kus. Toyota Lucida, rok výroby 1994, turbodiesel v automatu. Automatická převodovka byla jasná volba, přeci jen, řízení nalevo chce trošku cviku a upřímně, jsme rádi, že se nemusíme soustředit ještě na řazení.  3000 dolarů, v přepočtu asi 50 tisíc kaček. Myslim, že to je slušná cena, auto zatím jezdí perfektně. Ještě poslední úprava, odpojit tachometr (protože máme diesel, museli bychom jinak platit za najetý kilometry speciální daň a koupit GPS mapu Zélandu na tablet, a mohli sme vyrazit. Náš první road trip po Zélandu začal po čtyřech dnech od příletu. Chtěli jsme z Aucklandu vyjet už ve čtvrtek, ale nakonec jsme vyrazili o den dýl, v 6 ráno. Auckland je přeci jen velký město – má přes milion obyvatel – a jako každý jiný velkoměsto má problém s dopravníma zácpama ve špičkách. Možná i víc, než jinde, protože auto tu má každej – bez auta se tu kvůli velkejm vzdálenostem mezi městama nedá existovat. I když jsme vyjeli brzy, byla první hodina jízdy dost stresující. Chvilku to trvá, než člověk překoná pocit, že jede v protisměru. Jako správnej chlap jsem situaci vyřešil mozkem a řízení předal MončeJ Jakmile jsme ale vyjeli z Aucklandu, nastala neskutečná změna. Zrovna začalo svítat, silnice se vyprázdnily a nám se před očima otevřel výhled na skutečnej Zéland.

Skoro jak z Pána prstenů, akorát tam ještě neměli silnice

Na cestě z Aucklandu na farmu, nalevo Pacifik

Bezejmenný kopec osvícený sluncem

Měli jsme před sebou asi 600 kilometrů, který jsme chtěli zvládnout ještě ten den. K večeru nás totiž čekala jedna novozélandská rodinka, farmáři Nick a Sarah, a to přesně na opačný straně ostrova, na východním pobřeží, kousek od malýho městečka jménem Tolaga Bay, který je známý tím, že právě tam někdy před 250 lety přistál objevitel Thomas Cook a otevřel tak cestu Evropanům na dosud neposkvrněnou zemi. Postupné obsazení Zélandu bylo podobně jako u Ameriky vykoupeno galony krve. Ale o tom až někdy příště, zpátky k naší cestě. Ta proběhla poměrně v pořádku, až na jeden malej incident, kdy jsme díky autu, který jelo přímo proti nám zjistili, že vlastně jedeme vpravo, tedy v protisměru.

Novozélandská krajina, to jsou opravdu zelený kopce, jako by z oka vypadly Pánovi prstenů Petera Jacksona. Kolem silnice jsou všude pastviny – krávy, ovce a taky koně. Krav jsme asi potkali všude nejvíc – mléčný farmy tu byly prej v minulosti dost lukrativní byznys. Výkupní ceny byly vysoko, takže si  spoustu Novozélanďanů pod vidinou velkýho zisku založilo mléčný farmy a nainvestovalo do nich hodně peněz. Náklady ale vzrostly, výkupní ceny šly opačnym směrem. A spoustu farem muselo zavřít. Pořád jich je ale asi nejvíc.

Cesta z Aucklandu na východní pobřeží vede nějakou dobu vnitrozemím, někdy v půlce cesty se ale najednou nalevo od nás objevil oceán. Pacifik. Neodolali jsme a na první pláži jsme zastavili. Nemá smysl to popisovat slovy. Je to poprvé, co jsem viděl oceán na vlastní oči a nedokážu to popsat jinak, než že je to nádhera a přiložit rovnou fotku.

Oceán, setkání první

Myslete na nás, rodino a všichni kamarádi

Trošku jsme si tam zablbli. Víte, je to fajn pocit, když chodíte roky do práce a každej den vypadá prakticky stejně, a najednou vyskočíte ze zaběhnutýho stereotypu, všechno se změní a vy zničehonic stojíte u oceánu a zíráte na to, jak se sluneční paprsky odrážej ve vlnách. Takovejch  zastávek jsme udělali několik – ten čas tak utek, že se najednou setmělo (cca. Pět hodin odpoledne místního času) a nám zbývalo ještě asi 100 kilometrů do cíle. Jenže – kdyby to bylo po dálnici! Posledních 100  kilometrů může bejt na Zélandu pěkná štreka.

Vidíte tu ručičku nalevo?

Ručička stavu nádrže byla někde v dolní polovině, kolik benzínu nám zbývalo jsme ale přesně nevěděli. Přeci jenom – naší milou Lucidu ještě tak dobře neznáme, takže ještě nemáme zmáklý, jak velkej je to jedlík. Ve tmě jsme za sebou nechali poslední velký město – Gisborne, kde je několik benzínek -  a řítili se vstříc čím dál hrbolatějším silnicím.To jsme ještě nevěděli, že nás čeká nejhorší úsek cesty a hlavně, že dalších zhruba 100 kilometrů žádná jiná benzínka už NEBUDE. Ano, čtete správně. Tady je to totiž docela normální.

Novozélandský silnice jsou v super stavu. Značky přesně tam, kde maj bejt, a povrch jedna radost. Ovšem tam, kam jsme jeli my, to bylo trošku jinak. Kam se s kvalitou silnic hrabe třeba takový Polsko. Proč by tady taky dělali silnice, když tady na čtverečním kilometru bydlí zhruba půl člověka. To, že jedem na farmu s prominutim do největší řiti jsme ale doposud nevěděli. Jinými slovy – většinou asfaltky, dost často (naštěstí značený) zúžení na jeden pruh, někdy znenadání štěrková a nebo hliněná cesta, výmoly. Když k tomu přidáme kvalitu světel naší Lucidy, jelo se nám opravdu skvěle. Navíc nás trošku znervózňovala blikající kontrolka oznamující, že už moc daleko fakt nedojedem. Všude kolem lesy, dům zhruba tak každý dva kilometry. Nakonec, když už to vypadalo, že budeme muset přespat v autě, GPSka oznámila slastné „Dorazili jste do cíle cesty“. Ze tmy před námi vykukovaly obrysy zrezivělý brány, někde ve tmě se ozývalo podivný chrochtání.

Světla našeho auta přilákaly zarostlýho chlápka v holínkách od bláta. Světe div se, nebyl to Nick, ke kterýmu jsme jeli, ale jakejsi Jeremy. Ačkoliv měla GPS zadanou správnou adresu, očividně nás zavedla blbě. Nickovu farmu jsme přejeli zhruba o 15 kilometrů. Jeremy nám to oznamoval s podivnou radostí a úsměvem na rtech. V zápětí jsme zjistili proč. Jeremy je čirou náhodou Nickův soused a dobrej kamarád. Až v tu chvíli jsme si oddechli. Teda spíš já, Monča tolik ne, protože byla ještě trošku vystrašená ze setkání s Jeremyho kamarádkou, Dolores, která na nás vybafla ze dveří domu.Dolores je Jeremyho ochočený divoký prase. Ať se kamarádí s kym chce – Jeremy nás zachránil. I když je to původně Australan – takzvanej Ozzy – jak se tu říká – ukázal, že má v sobě novozélandský srdce. Další příklad novozélandský přívětivosti. Ze svýho starýho zrezivělýho trucku nám odčerpal několik posledních litrů nafty, díky kterejm jsme se pak nakonec sice pozdě večer, ale bezpečně dostali na farmu Nicka Deightona. Teprve tady opravdu začalo naše dobrodružství.

Malá zastávka na Tauranga Bridge

O novozélandské přívětivosti.

Určitě znáte ty pohádky, které vypráví o nadpřirozených bytostech za devatero řekami, horami a lesy. Vypráví o tom, jak se kdesi na konci světa stále ještě kouzla... Kdo tam nebyl, neuvěří. Stejně jako já. Když  jsme se před půl rokem začali pomalu připravovat na cestu, načítat internetový stránky nebo různý různý knížky, všude se psalo o tom, že novozélanďani jsou prostě jiní. Hlavně v tom, jak mají rádi cizince, jak nikoho nenechají ve štychu, hned se s každým dávají do řeči a narozdíl třeba od Američanů se skutečně zajímají o to, jak se máte. Jako správnej Čech jsem si samozřejmě hned dal dvě a dvě dohromady a bylo mi jasný, že to jsou kecy. Tentokát jsem se však přepočítal. Není to pohádka, tak to skutečně je.
Dovolte mi, abych své tvrzení dokladoval několika příklady - první budou z naší milované země strdí a piva, ten druhý ze země protinožců.
Pro příklady nemusím chodit daleko – obě situace se mi staly, když jsme zařizovaly poslední nutný věci kvůli odletu na Zéland. Protože jsme si oba před nedávnem brali od mobilního operátora dotovaný telefon za zvýhodněnou cenu, měli jsme povinnost platit každý měsíc určitou sumu za volání, ať už budeme volat nebo ne. To se nám samozřejmě na Zéland moc nehodilo, takže jsme si u operátora zařídili výjimku a on nám smlouvu na rok pozastavil a my jsme si místo našich starých SIMkaret, které přestaly fungovat, pořídili jednu dohromady na kredit. To ale taky znamenalo nové číslo nahlásit například v bance, která mobilní telefon používá jako ověření přístupu k internetovému bankovnictví. Pokud bych číslo nezměnil, SMSky by mi pořád chodily na staré číslo, které ale po našem příjezdu na Zéland deaktivovaly, takže bych se nedostal do internetovýho bankovnictví, což by byl problém, vzhledem k tomu, že máme většinu peněz na českých účtech.

Od banky jsem také potřeboval bankovní referenci – papír, kde bude napsáno, že mám v bance tolik  peněz na běžnym účtu a tolik peněz zase na spořícím účtu apod. Nový Zéland totiž vyžaduje od turistů a návštěvníků určité množství peněz na účtu, prostě proto, aby mu sem nejezdila různá chamraď, která tady nebude makat nebo utrácet za služby, ale krást. U klasickýho turistickýho víza je to 1 000 NZD na každý měsíc pobytu (16 000 Kč), u Working Holiday Visa, přes který se dá i pracovat a který máme my, je to 4200 NZD na rok pobytu.

Netušil jsem, že tyhle dva zdánlivý požadavky, budou pro banku prakticky neproveditelný. Zašel jsem tam v úterý před sobotním odletem a o obě dvě věci zažádal s tím, že změna čísla pro autorizaci internet bankingu proběhne hned, bankovní reference bude trvat 3 dny a bude stát 4 stovky. Je to blbej papír, kterej pravděpodobně ani nepoužiju, protože Novozélanďani prej hotovost turistům většinou nekontrolujou, ale bude to v angličtině a slíbili mi, že mi zůstatky v bance přepočítají i na NZD, tak jsem jim na to kejvnul.

Den před odletem, v pátek, jsem si pro to do banky přišel (samozřejmě se tam musí jít osobně). Ještě že si všechny papíry a smlouvy čtu! Reference sice byla, s razítkem, v angličtině a s přepočtem na NZD. Bankovní úřednici se ale povedl doslova majstrštyk. Kromě toho, že bankovní reference byla se starým datem, se jí podařilo špatně přepočítat kurz. Místo, aby částku na účtu, vydělila 16 (kurz je asi 16 korun za dolar), částku vynásobila 16. Dovedete si asi představit můj výraz, když jsem zjistit, že se ze mě ze dne za den stal milionář, a to ještě v novozélandských dolarech. Pocit to není špatnej, ale taková reference mi byla naprosto na prd. Nechápu, jak člověk, kterej sedí v bance jenom proto, aby přepočítával kurzy měn a psal bankovní reference, dokáže udělat tak banální chybu! A ještě si za to nechávaj platit! Vzhledem k tomu, že mi řekli, že jim přepočet bude trvat třičtvrtě hodiny (!) poslal jsem je k šípku a řekl jsem, že o takovou službu fakt nemám zájem. Takže jsem si doma vytiskl zůstatek z internetu, a doufal, že nás nebudou kontrolovat.

Další pecka přišla, hned jak jsem přijel domu. Zjistil jsem, že přihlašovací SMS k internetovému bankovnictví mi chodí pořád na starý číslo! Zjistil jsem, že chybu udělal opět pán na pobočce – změnu čísla prostě neprovedl. Byl pátek, asi 6 hodin večer. Obvolal jsem několik infolinek, abych zjistil, že jelikož pobočky maj už zavřeno a chybu sice udělala banka, ale to nemění nic na tom, že musím na pobočku opět zajít a o změnu zažádat znovu. Vzhledem k tomu, že moje pobočka otevře až v pondělí, když už budeme dávno 20 tisíc kilometrů jinde, to znamenalo, že nemám šanci číslo změnit, tudíž budou SMS chodit dál na číslo, který za několik dní deaktivujou, tudíž se ke svýmu účtu, kde mám veškerý peníze, prostě nedostanu. No, nakonec se to vyřešilo celkem střelhbitě. Ale kdybych neměl známýho v managementu svý banky, kterýmu k vyřešení problému stačil jeden dva telefony, byl jsem pěkně namíchnutej.

A teď, jak to funguje na Zélandu. Když jsme přiletěli, potřebovali jsme zařídit několik věcí: číslo IRD, což je daňový číslo, který musíte mít, pokud chcete pracovat; novozélandský bankovní účty a koupit auto, přepsat ho na mě a koupit pojištění. Česká republiku, uč se. To všechno se dělá na poště a dá se vyřídit prakticky během lusknutí prstu. Kdo jste občas nucen chodit na českou poštu, předpokládám, že vám při vyslovení zaklínadla „pošta“ vyskakuje husí kůže na zádech. Tady je to jinak. Přišli jsme kvůli IRD a bankovnímu účtu, pod křídla si nás vzala jedna hodná paní, která nás odvedla do prosklený kanceláře a celou dobu se nám věnovala. Když jsme si nebyli jistí, co vyplnit, buď to vyplnila za nás a nebo řekla, že to máme nechat prázdný. Během vyplňování jsme si povídali, paní se na nás pořád usmívala a upřímně se zajímala o to, proč tam jsme, odkud jsme a jak se nám Zéland líbí. Za půl hodiny jsme z pošty odcházeli s bankovním účtem, zažádaným IRD číslem a hlavně, úsměvem od ucha k uchu.

Když jsme se na poštu za několik dní vrátili, abychom přihlásili auto a zaplatili pojištění, ta samá paní se pořád usmívala, oslovila nás jmény, protože si nás od minula pamatovala, zase jsme si povídali a pak nám dala opět jednoduchý formuláře, který jsme šli vyplnit se stolku uprostřed pobočky. Kolikrát se vám stane, že ženská, co stojí u přepážky, od ní vyleze, přijde za váma, a s úsměvem se zeptá, jestli nepotřebujete pomoct něco vyplnit?!

Nevim, jak je to možný, ale lidi jsou tady prostě úplně jiný. Komunikace s úřadama není noční můra, ale radost. Tam, kde jsme zatím byli, vycházej vstříc místo toho, aby schválně dělali problémy. Jako Čech jsem si na to pořád úplně nezvyknul. 

Miras

Výhled z našeho baráčku v Aucklandu

Auckland, největší město NZ

Pořád ještě nechápeme, že jsme 20 tisíc kilometrů daleko

Vychytali jsme super počasí - výhled na Auckland ze Sky Tower

220 metrů nad mořem

Výhled ze sopky Mount Eden nad Aucklandem

Mount Eden