Na farmě

Zase prší. Teda, abych dodržoval novinářskej kodex, budu přesnej. Novozélanďani tomuhle počasí říkají „heavy rain“, my bychom řekli, že chčije jako z konve, přesnější by možná byla průtrž mračen.  Je osm hodin ráno, ale venku to vypadá jako by se mělo každou chvilku stmívat. Na obloze nejsou mraky, je to jednolitá šeď. Mimochodem právě jsem zjistil, že jsem si včera večer zapomněl před baráčkem pohorky – myslim, že budou schnout tak tejden. Včera totiž bylo nádherně – tak vypadá klasická novozélandská zima. Několik dní chčije tak, že ani nemůžete sednout do auta a někam jet, protože přes déšť nevidíte na silnici. A najednou vysvitne sluníčko, oteplí se o deset stupňů, vy sundáte bundu a zjistíte, že je vám pořád vedro, tak sundáte mikinu a nakonec i tričko. Včera jsme dělali novou terasu a já tady pobíhal nahej.

Slovo „nahej“ mimojiné používáme s Mončou dost často. Pořád jsme si na to úplně nezvykli, ale Novozélanďani jsou neskutečně otužilí. Venku prší, je nepříjemná zima a oni chodí v kraťasech. Nebo rodinka, u který bydlíme – doma maj neskutečnou klendru, což je, zdá se, výsada všech novozélandských rodin, podlaha vás bodá do nohou, jak se studená, a oni chodí bosí, zatímco nám nestačí dvoje zimní ponožky. Vlastně nestačily. Teď už je to mnohem lepší  - je to neuvěřitelný, na co si člověk postupně zvykne. Vážně.

Je to přesně týden, co jsme dorazily z Aucklandu na farmu rodiny Deightonů v jednom šílenym zapadákově na východním pobřeží Severního ostrova. A dneska nebo zítra (jak dovolí počasí) je zase opouštíme a vrátíme se až za 14 dní – chceme si udělat takovej delší výlet. 

Upřímně – když jsme sem přijeli, byli jsme hodně překvapený. Naše opojení z nádherný cesty ze západu na východ, kdy jsme prakticky celej den jeli kolem nádhernejch kopců, hor nebo oceánu, rychle opadlo. Pokusím se tuhle farmu popsat surově a stručně.

Hned po příjezdu jsme byli uvedení do našeho nového bydlení, jednopokojového domku s koupelnou, který stojí pár metrů od hlavní stavby. Kosa jako prase, záchod prý nějak nenapouští vodu, ale během pár dní snad přijde nějaký instalatér to spravit. Sprcha funguje, ale po dvou třech použitích musíte vyběhnout nahoru na kopec tady na farmě (asi tak 150 metrů) a pustit dolů vodu z takový nádrže, která zadržuje vodu z nějakýho lesního pramene. Koberec tu je, ale zdá se, že si předchozí nájemníci  s vyzouváním moc hlavu nelámali (tak to tady ostatně funguje skoro všude), takže bylo potřeba ho pořádně vysát od bahna a stejně má pořád takovou zvláštní, strakatou barvu. Vypadá jako kůže z tygra. Jo a máme tu i topení, na elektřinu. Ale nemáme ho pouštět přes den, protože elektřina je drahá – jenom v noci. Hmm – je to stejně jedno – celou noc na plný koule puštěný topení dokáže zvýšit teplotu v místnosti zhruba o jeden stupeň. Když jsme přijeli, bylo tady asi 11 stupňů, ale každej den se to trochu zlepšuje, dva dny zpátky jsme se dostali už i na 17! Že by ta izolace opravdu trochu izolovala nebo to bylo tím, že zrovna venku svítilo sluníčko? Jo a Novozélanďani moc neuklízí. Normálně vychovanej Evropan by řek, že jsou to prasata. S uklízením si tu hlavu opravdu nikdo moc nedělá. A to jsem ještě mírnej, protože tenhle blog čtou i naše rodiče, takže nechceme, aby je kleploJ Jo a pere se zásadně ve studený vodě, na celym Zélandu.

Náš domeček na farmě

Běžná teplota uvnitř - ještě že máme teplý spacáky

Tohle domácí zvířatko si na okně cíleně pěstuje paní domácí

Na druhou stranu – má to i svoje výhody. Bydlíme tu zadarmo, jídlo máme zadarmo a moc se nenadřeme. Vlastně - nemusíme dělat skoro nic. Dvakrát denně nakrmíme kočku, zajdem hodit zrní slepicím a sebrat vajíčka. Občas vyvenčíme psy, lehce poklidíme (ale jak jsem říkal, tady se to nepřehání) nebo upečeme chleba. Většinu času ale máme pro sebe. Je pravda, že dva dny jsme dělali dřevo pro našeho starýho známýho - Nickovýho souseda Jeremyho – bydlí 15 kilometrů dál směrem do lesa, kam vede jedna cesta, která kousek za Jeremym končí a nikam nepokračuje. A to byla makačka. Jeremy je dřevorubec původem z Austrálie. Škoda že za pár dní odlítá na rok do Německa.

Nicméně jsme si za ty dva dny pořezali pár velkejch stromů, s že novozélandský stromy uměj bejt pěkně tlustý, špalky ručně po jednom vytahali do stráně, poštípali a uklidili pod střechu nebo rozvezli k Nickovi a dalšímu jeho kamarádovi, Blueímu, což je mimochodem velmi zajímavá postavička. V podstatě poustevník, kterej žije ještě dál v lese a se kterym se ještě předpokládám setkáme. Nicméně, nevim, z jakýho důvodu se tady nepoužívaj rukavice, takže po těch dvou dnech tahání kutálení klád do kopce vypadaj moje ruce asi takhle. Jo, holt tvrdá práce.

Tvrdá rána pro píšícího novináře - doporučuju přiblížit

Deightonovic rodinka čítá asi 60 členů. Je to Nick, kterej nechodí do práce a stará se o farmu a jelikož ho baví vaření, většinou vaří on; Sarah, která naopak do práce chodí a na můj vkus pracuje až moc; syn Ben, kterej hraje na bicí a stejně jako většina ostatních Novozélanďanů chodí doma v tý zimě bosej, i když s tou rezavou hlavou vypadá jako Ir. No a potom dvě kočky, který jedou v lécích,7 psů v čele se stařešinou Bravem, kterej má jako jedinej právo spát v domě a je to takovej domácí mazel a cca. 40 koní. Ty ovšem bydlí na pastvě, nikoliv v domě, aby si někdo nemyslel. Šváby nepočítám.

Mandarinky tu rostou běžně u cesty

Čuník

Na procházce v lese s jinou wwooferkou Laurou

V lese jsme potkali mimojiné koně

Když to ale sečtu kolem a kolem, má to víc kladů než záporů. Jsme tu tejden a já se naučil píct domácí chleba, suprově sem si prosvičil angličtinu a pomalu si získávám respekt u sedmičlenný smečky ovčáckých psů, což mezi náma není vůbec žádná sranda. Jo a dneska sme s Nickem poprvé vyrazily na procházku na koních. Jsem ale zvědavej, jak to tady zvládnem, až Nick odjede do Evropy. To je vlastně hlavní důvod, proč jsme tady. Nick má za pár tejdnů na měsíc odjet (čirou náhodou taky do Německa jako Jeremy) učit horsemanship (řekněme tomu chování a trénování koní). A na nás s Mončou bude, abychom to tady na ten měsíc vzali za něj. Už se na to těšim, ale na druhou stranu: Budeš nám chybět, Nicku! Ale teď už je čas na odpočinek! Hurá na výlet.

A u moře jsme zase zkřížili cestu lachtanovi