Cesta po Jižním ostrově: Den XIV.-XV. (Wanaka a Queenstown)

Tady teprve začíná ta opravdová příroda. Pro nás se bohužel tahle oblast stala nejjižnějším bodem, kterej jsme navštívili. Bohužel už nás trošku začal tlačit čas, takže jsme se museli po Queenstownu obrátil zpátky na sever. Ale i tak jsme si myslim Wanaku a Queenstown užili.

Už cestou do Wanaky se před náma otevřela neskutečná krajina. Nádherný bledě modrý jezera, zelená tráva, v pozadí majestátní zasněšený Jižní Alpy. Cestou jsme se zastavili  u asi třicetimetrovýho vodopádu, kterej si tak teče asi pět minut od hlavní silnice.

Wanaka je město na břehu stejnojmennýho jezera. Zastavili jsme hezky u jezera, dali si obídek,  zmrzlinku, ohromnej čokoládovej dortík, kterej jsme nesnědli ani ve třech a dali si lehárko. Ve Wanace by se toho dalo dělat hodně, my jsme ale měli program jasnej. Koupili jsme totiž Helče takovej dárek k Vánocům. Tandemovej seskok padákem. Měli jsme to v plánu totiž už od začátku, ale pořád to nějak nevycházelo. Až ve Wanace.

Ten den a místo byly na seskok jako dělaný. Bylo nádherný počasí, jen pár malejch mráčků. Nádherný jezero, kolem zasněžený hory. Helče se musí nechat, že má pro strach uděláno. Myslim, že byla míň vyklepaná než jsem byl já, když jsem skákal kdysi v Příbrami. Zvládla to parádně a myslim, že si to užila.

Nemůžu soudit, nahoře jsem nebyl, tam už musela sama, ale myslim, že ten výhled musel bejt nádhernej. Vidět všechny ty hory a jezera skoro ze čtyř kilometrů , to musel bejt zážitek.

Po seskoku jsme si dali trošku odpočinku, Helča si zdřímla na břehu jezera, my jsme s Mončou zatím prolezli místní obchůdky. A pak jsme se vydali do Queenstownu. Monča tam má vzdálenýho bratrance, kterýmu jsme na poslední chvíli zavolali a on nám slíbil, že nás vezme do místní hospůdky a můžeme u něj přespat. Romanův dům jsme našli bez problémů, ještě že máme tu tabletku s GPSkou. Stihli jsme suprově pokecat u kluků doma, zajít do místního vyhlášenýho Fastfoodu, kde dělaj ohromný Burgery a pak do příjemný hospody, která mě překvapila za prvý tim, že tam měly dobrý pivko a to JENOM za čtyři dolary, což je málo nejen na Queenstown, ale na celej Zéland, a taky tim, že tam dělala česká holka. Roman mimojiné v Queenstownu vede asi největší českou základnu, zdá se. V baráku bydlí asi 13 lidí, z toho většina jsou Češi. A vedou opravdu chlapskej život. Asi si dovedete představit, jak to v takovym domku v nejživějším městě na Zélandu může vypadat, když tam bydlí skoro samí chlapi. No, soukromí tam moc neužijou, ale za to užívaj spoustu úžasných věcí. K hlavní výzdobě patří řady naskládaných lahváčů a ledabyle poházený oblečení, který bůh ví proč nepůsobí rušivě. Roman například bydlí v garáži, protože tam má prej všechno, co potřebuje. Vypadá to tam asi tak, že je tam postel a veškerý ostatní místo je zabraný sportovním vybavenim od A po Z – kola, prkna, horolezecký vybavení, kajaky apod. Mám pocit, že do Queenstownu se za nějakej čas vrátíme a strávíme tam pár tejdnů. Opravdu je tam co dělat. Queenstown je nazývanej  hlavním městem adrenalinových sportů a ne nadarmo. Všude jsou skály na lezení, řeky, který se daj sjet, kopce, ze kterých se dá skákat na paraglidu, mosty na bungy jumping a mnoho dalšího. Aaaach! Jediný, co tam chybí, je moře a dobrý vlny na surfing, ale to by se dalo zkousnout. 

Cesta po Jižním ostrově: Den XIII. (Výstup na ledovec Fox)

No, že by bylo nějak líp, než předcházející dny, to se říct fakt nedá. Ráno dokonce slabě pršelo, ale nedalo se nic dělat. Výstup už jsme měli zaplacenej, tak hurá nahoru. Dostali jsme všechno potřebný vybavení (aby taky ne, za ty prachy) a šlo se. K ledovci nás posunul autobus, ale pak už se šlo po svých. Nejdřív jsme vylezli na skálu vedle ledovce, abychom se na něj podívali. V tu chvíli jsme byli opravdu rádi, že jsme s sebou měli průvodce. Strmý skalní schody, úzký cesty nad ohromnou propastí, cestou jsme potkávali cedule s nápisem Extrémní nebezpečí. Když jsme došli k ledovci, nahodili jsme mačky a nahoru už jsme ťapaly na železech. Nemám sílu popisovat celou cestu, lepší je mrknout na fotky.

Jen trocha toho zeměpisu: Fox Glacier je nejdelší ledovec na Zélandu – měří asi 13 kilometrů. Patří k nejrychleji rostoucím ledovcům světa.

Cesta po Jižním ostrově: Den XII. (Jak jsme si zpříjemňovali čekání na lepší počasí)

Městečko Fox Glacier jako by z oka vypadlo městečku Franz Josef. Malý, jeden obchůdek, pár restaurací a kaváren, nějaký ty hotely, ale hezká atmosféra. Bohužel z oka vypadlo i počasí. Veškerý naše naděje byly ty tam, když jsme vjeli do města a přivítalo nás na chlup stejný počasí jako ve Franz Josefovi. Co teď?

Naše první kroky vedly do místního centra, který provozuje cesty na ledovec s průvodcem. Nahoru se prej jít dá, v tom počasí se nám ale fakt nechtělo. Bylo nám ale řečeno, že za dva dny by se mělo udělat hezky. To by znamenalo další dva dny zdržení. Po dlouhym přemejšlení jsme se ale rozhodli, že zůstaneme. Zabookovali jsme trip na pondělí, teď už nám zbývalo jenom vyřešit ubytování. Kolem ledovců je poměrně problematický spát venku, nějaký místa se sice najdou, ale stejně jsme byli dost unavený, takže tentokrát jsme zvolili hostel. Musim říct, že to bylo jedno z našich nejlepších rozhodnutí během cesty po Jižním ostrově. Hostel Ivory Towers kousek od centra (po pravdě řečeno v novozélandských městech je většinou všechno kousek od centra) jsme si doslova zamilovali, a to tak, že jsme se hned rozhodli zůstat v něm oba dva dny a zpříjemnit si tak čekání na výšlap na ledovec.

Šlo sice jenom o hostel, my jsme ale dostali krásnej rodinnej apartmán, čistý sprchy, úžasně ustlaný postele a hlavně, velkou LCD televizi s USB portem. To znamenalo neomezenej přístup ke stovce novejch filmů, který nám Helča přivezla na flashce z Česka. K ubytování mě přesvědčilo taky to, že před hotelem stála úžasně vybarvenej van pomalovanej ve stylu Hvězdnejch válek. Škoda, že jsem nepotkal majitele.

Druhej den jsme trávili ve znamení příjemnýho čekání na zítřejší výšlap. Zjistili jsme, že hostel půjčuje kola, tak jsme si zajeli k jezeru Matheson. Od jezera Matheson je krásnej výhled na nejvyšší horu NZ – Mount Cook. Počasí už bylo pěkný, jenže kolem hor se držely nepropustný chomáče mraků. Když je jasno, hora Mount Cook se zrcadlí v jezeře, jde o jednu z nejfotografovanějších scén. Bohužel kvůli mrakům se na vodě zrcadlilo akorát tak prd, ale i tak to byla fajn procházka a projížďka. 

Novej Zéland vypadá z cyklistický perspektivy jinak, taky úžasně. Možná by stálo za to udělat si cyklistickej trip po Zélandu, třeba na pár tejdnů. Kola, co jsme dostali, byly sice pěkný plečky, ale majitel hostelu nám dal nakonec docela dobrou slevu, takže to šlo. Asi si moc dobře uvědomoval, v jakym stavu ty kola jsou.Pak jsme si dali výřivku a potom příjemnej filmovej večer v navoněných peřinách. Tenhle hotel nás tak rozmazlil, že jsme skoro celej zbytek dovolený, až na pár výjimek, spali už jenom po motelech a naše první otázka vždycky byla: „Máme na pokoji televizi s USB? Jinak to neberem!“

Cesta po Jižním ostrově: Den XI. (Ledovec Franz Josef)

Tak jsme se konečně dočkali. Konečně jsme přijeli do malýho horskýho městečka Franz Josef. Tady jsme měli velký plány, chtěli jsme se vydat s průvodcem šplhat na stejnojmennej ledovec. Přivítalo nás hezký malý městečko s jednim malym supermarketkem, na který shlíží majestátní ledovec Franz Josef. Jmenuje se tak, protože ho vlastně objevil evropskej mořeplavec, a to v době císaře pána Franze Josefa. Asi si chtěl šplhnout, tak ledovec pojmenoval podle něho.

Pokud se chce někdo vydat na takovej ledovec po vlastní ose, zakázaný to není. Všude jsou sice cedule oznamující nebezpečí padajících kamenů, lavin apod. ale jde to. My jsme to ale nechtěli riskovat – přeci jenom tam v minulejch letech umřelo pár lidí -  a rozhodli se jít s průvodcem. Bohužel nás ale přivítalo taky pěkně hnusný počasí. Nad horama nechutný mraky, chčiják jak prase. A veškerý prohlídky byly do odvolání kvůli počasí zrušený. Po krátký úvaze jsme rozhodli výpravu s průvodcem odložit na druhej ledovec, snad nám bude přát štěstí. Alespoň jsme se byli podívat pěšky k čelu ledovce, kam se dá dostat v pohodě i bez průvodce, vedou tam značený pěkně upravený cesty.

Ledovec na první pohled moc vábně nevypadá. Stejně jako spousta dalších ledovců na světě je na povrchu, jak se říká hezky česky, zasranej jak jetel. Zajímavý na něm ale je, že posledních 25 let nebo jak dlouho roste. Jsou to jen milimetry ročně, ale ono se to za ty roky nasbírá. Franz Josef má na délku asi 12 kilometrů – to, co je vidět na fotkách, je jen jeho spodní část. Zblízka jsme to ale prozkoumat nemohli. No nezbývalo nám nic jinýho než zvednout kotvy a dojet podél hor k druhýmu velkýmu ledovci, Fox Glacieru. Na ten asi nezapomeneme. Z více důvodů. 

Cesta po Jižním ostrově: Den X. (Po západním pobřeží)

Na půli cesty mezi Westportem a Greymouthem leží zajímavý skalní útvar. Jelikož je přímo u cesty, udělali jsme si tady krátkou zastávku. Přeci jen člověk si musí občas protáhnout všechny údy a my chlapi to máme náročnější, protože jich máme pět.

Palačinkové skály dostaly název podle toho, že vypadají jednoduše jako palačinky naskládané na sebe. Nějakej chytrák se toho chytil a hned u silnicec prodává prodává palačinky za nechutnou cenu a lidi je tam kupujou jenom proto, že to je zrovna u Palačinkovejch skal. Skály ale nemaj s palačinkama nic společnýho, vrstvy připomínající naskládané palačinky jsou tvořeny erozí na střídající se měkké a tvrdé vrstvy sedimetů. Palačinkový skály jsou ale hlavně zajímavou demonstrací toho, co dokáže přírodní síla. Voda postupně do skal vytvořila různý tunýlky a pukliny, kterejma protejká voda, a jelikož jsou na to množství vody poměrně malý, vzniká obrovskej tlak a voda díky tomu dokáže stříkat do obrovskejch vejšek a pak zase stejká těma puklinama dolů a celý to prostě vypadá pěkně, no. Největší efekt to má za přílivu, my jsme tam samozřejmě přijeli za odlivu a nechtělo se nám čekat. Ale i tak příjemná zastávka.

Víc času jsme strávili ve městečku Hokitika. Tady jsme konečně viděli ptáka kiwi, bohužel ale jen v rezervaci. Vidět ho volný přírodě je prakticky nemožný. A byla tam tma jak v pytli - kiwi je noční pták - a nesmělo se fotit, takže fotky nemáme:(
Centrum pověstnýho novozélandskýho zelenýho nefritu je spíš taková malá vesnička, ale nějaký ty obchůdky tady jsou. Některý jsou nechutně předražený, ale v věkterejch se daj pěkný kousky sehnat poměrně za dobrou cenu. Novozélandskej nefrit je kámen, kterej patří mezi hlavní novozélandský symboly. Každej turista si ho vozí domů, pro Maory má spíš spirituální význam. Nefrit se většinou brousí do různejch tvarů, každej z nich funguje jako talisman značící například harmonii nebo přátelství. Původně ale Maoři svý amulety nevyřezávali z nefritu, ale z lidskejch kostí svých předků nebo náčelníka kmene. Snažili se tak udržet si nablízku jejich duše.Lidskejch kostí začal bejt ale nedostatekJ, tak je vyráběli z velrybích a těch už taky není zrovna moc, tak jim plně postačuje kost kravská a nebo nefrit.

No my jsme si svoje kameny koupili nakonec až někde za Hokitikou od pani, která nám tuhle pěknou historku řekla. Lidskej přívěšek ale neprodávala, tak nám na krku visí jenom twist z kravský kosti.

Největší zážitek z Hokitiky jsem měl z místního plaveckýho bazénu, kde zaplatíte tři dolary a v ceně máte sprchu a parádní výřivku. To se pak usínalo.