Cesta po Jižním ostrově: Den XIV.-XV. (Wanaka a Queenstown)

Tady teprve začíná ta opravdová příroda. Pro nás se bohužel tahle oblast stala nejjižnějším bodem, kterej jsme navštívili. Bohužel už nás trošku začal tlačit čas, takže jsme se museli po Queenstownu obrátil zpátky na sever. Ale i tak jsme si myslim Wanaku a Queenstown užili.

Už cestou do Wanaky se před náma otevřela neskutečná krajina. Nádherný bledě modrý jezera, zelená tráva, v pozadí majestátní zasněšený Jižní Alpy. Cestou jsme se zastavili  u asi třicetimetrovýho vodopádu, kterej si tak teče asi pět minut od hlavní silnice.

Wanaka je město na břehu stejnojmennýho jezera. Zastavili jsme hezky u jezera, dali si obídek,  zmrzlinku, ohromnej čokoládovej dortík, kterej jsme nesnědli ani ve třech a dali si lehárko. Ve Wanace by se toho dalo dělat hodně, my jsme ale měli program jasnej. Koupili jsme totiž Helče takovej dárek k Vánocům. Tandemovej seskok padákem. Měli jsme to v plánu totiž už od začátku, ale pořád to nějak nevycházelo. Až ve Wanace.

Ten den a místo byly na seskok jako dělaný. Bylo nádherný počasí, jen pár malejch mráčků. Nádherný jezero, kolem zasněžený hory. Helče se musí nechat, že má pro strach uděláno. Myslim, že byla míň vyklepaná než jsem byl já, když jsem skákal kdysi v Příbrami. Zvládla to parádně a myslim, že si to užila.

Nemůžu soudit, nahoře jsem nebyl, tam už musela sama, ale myslim, že ten výhled musel bejt nádhernej. Vidět všechny ty hory a jezera skoro ze čtyř kilometrů , to musel bejt zážitek.

Po seskoku jsme si dali trošku odpočinku, Helča si zdřímla na břehu jezera, my jsme s Mončou zatím prolezli místní obchůdky. A pak jsme se vydali do Queenstownu. Monča tam má vzdálenýho bratrance, kterýmu jsme na poslední chvíli zavolali a on nám slíbil, že nás vezme do místní hospůdky a můžeme u něj přespat. Romanův dům jsme našli bez problémů, ještě že máme tu tabletku s GPSkou. Stihli jsme suprově pokecat u kluků doma, zajít do místního vyhlášenýho Fastfoodu, kde dělaj ohromný Burgery a pak do příjemný hospody, která mě překvapila za prvý tim, že tam měly dobrý pivko a to JENOM za čtyři dolary, což je málo nejen na Queenstown, ale na celej Zéland, a taky tim, že tam dělala česká holka. Roman mimojiné v Queenstownu vede asi největší českou základnu, zdá se. V baráku bydlí asi 13 lidí, z toho většina jsou Češi. A vedou opravdu chlapskej život. Asi si dovedete představit, jak to v takovym domku v nejživějším městě na Zélandu může vypadat, když tam bydlí skoro samí chlapi. No, soukromí tam moc neužijou, ale za to užívaj spoustu úžasných věcí. K hlavní výzdobě patří řady naskládaných lahváčů a ledabyle poházený oblečení, který bůh ví proč nepůsobí rušivě. Roman například bydlí v garáži, protože tam má prej všechno, co potřebuje. Vypadá to tam asi tak, že je tam postel a veškerý ostatní místo je zabraný sportovním vybavenim od A po Z – kola, prkna, horolezecký vybavení, kajaky apod. Mám pocit, že do Queenstownu se za nějakej čas vrátíme a strávíme tam pár tejdnů. Opravdu je tam co dělat. Queenstown je nazývanej  hlavním městem adrenalinových sportů a ne nadarmo. Všude jsou skály na lezení, řeky, který se daj sjet, kopce, ze kterých se dá skákat na paraglidu, mosty na bungy jumping a mnoho dalšího. Aaaach! Jediný, co tam chybí, je moře a dobrý vlny na surfing, ale to by se dalo zkousnout. 

Cesta po Jižním ostrově: Den XIII. (Výstup na ledovec Fox)

No, že by bylo nějak líp, než předcházející dny, to se říct fakt nedá. Ráno dokonce slabě pršelo, ale nedalo se nic dělat. Výstup už jsme měli zaplacenej, tak hurá nahoru. Dostali jsme všechno potřebný vybavení (aby taky ne, za ty prachy) a šlo se. K ledovci nás posunul autobus, ale pak už se šlo po svých. Nejdřív jsme vylezli na skálu vedle ledovce, abychom se na něj podívali. V tu chvíli jsme byli opravdu rádi, že jsme s sebou měli průvodce. Strmý skalní schody, úzký cesty nad ohromnou propastí, cestou jsme potkávali cedule s nápisem Extrémní nebezpečí. Když jsme došli k ledovci, nahodili jsme mačky a nahoru už jsme ťapaly na železech. Nemám sílu popisovat celou cestu, lepší je mrknout na fotky.

Jen trocha toho zeměpisu: Fox Glacier je nejdelší ledovec na Zélandu – měří asi 13 kilometrů. Patří k nejrychleji rostoucím ledovcům světa.

Cesta po Jižním ostrově: Den XII. (Jak jsme si zpříjemňovali čekání na lepší počasí)

Městečko Fox Glacier jako by z oka vypadlo městečku Franz Josef. Malý, jeden obchůdek, pár restaurací a kaváren, nějaký ty hotely, ale hezká atmosféra. Bohužel z oka vypadlo i počasí. Veškerý naše naděje byly ty tam, když jsme vjeli do města a přivítalo nás na chlup stejný počasí jako ve Franz Josefovi. Co teď?

Naše první kroky vedly do místního centra, který provozuje cesty na ledovec s průvodcem. Nahoru se prej jít dá, v tom počasí se nám ale fakt nechtělo. Bylo nám ale řečeno, že za dva dny by se mělo udělat hezky. To by znamenalo další dva dny zdržení. Po dlouhym přemejšlení jsme se ale rozhodli, že zůstaneme. Zabookovali jsme trip na pondělí, teď už nám zbývalo jenom vyřešit ubytování. Kolem ledovců je poměrně problematický spát venku, nějaký místa se sice najdou, ale stejně jsme byli dost unavený, takže tentokrát jsme zvolili hostel. Musim říct, že to bylo jedno z našich nejlepších rozhodnutí během cesty po Jižním ostrově. Hostel Ivory Towers kousek od centra (po pravdě řečeno v novozélandských městech je většinou všechno kousek od centra) jsme si doslova zamilovali, a to tak, že jsme se hned rozhodli zůstat v něm oba dva dny a zpříjemnit si tak čekání na výšlap na ledovec.

Šlo sice jenom o hostel, my jsme ale dostali krásnej rodinnej apartmán, čistý sprchy, úžasně ustlaný postele a hlavně, velkou LCD televizi s USB portem. To znamenalo neomezenej přístup ke stovce novejch filmů, který nám Helča přivezla na flashce z Česka. K ubytování mě přesvědčilo taky to, že před hotelem stála úžasně vybarvenej van pomalovanej ve stylu Hvězdnejch válek. Škoda, že jsem nepotkal majitele.

Druhej den jsme trávili ve znamení příjemnýho čekání na zítřejší výšlap. Zjistili jsme, že hostel půjčuje kola, tak jsme si zajeli k jezeru Matheson. Od jezera Matheson je krásnej výhled na nejvyšší horu NZ – Mount Cook. Počasí už bylo pěkný, jenže kolem hor se držely nepropustný chomáče mraků. Když je jasno, hora Mount Cook se zrcadlí v jezeře, jde o jednu z nejfotografovanějších scén. Bohužel kvůli mrakům se na vodě zrcadlilo akorát tak prd, ale i tak to byla fajn procházka a projížďka. 

Novej Zéland vypadá z cyklistický perspektivy jinak, taky úžasně. Možná by stálo za to udělat si cyklistickej trip po Zélandu, třeba na pár tejdnů. Kola, co jsme dostali, byly sice pěkný plečky, ale majitel hostelu nám dal nakonec docela dobrou slevu, takže to šlo. Asi si moc dobře uvědomoval, v jakym stavu ty kola jsou.Pak jsme si dali výřivku a potom příjemnej filmovej večer v navoněných peřinách. Tenhle hotel nás tak rozmazlil, že jsme skoro celej zbytek dovolený, až na pár výjimek, spali už jenom po motelech a naše první otázka vždycky byla: „Máme na pokoji televizi s USB? Jinak to neberem!“

Cesta po Jižním ostrově: Den XI. (Ledovec Franz Josef)

Tak jsme se konečně dočkali. Konečně jsme přijeli do malýho horskýho městečka Franz Josef. Tady jsme měli velký plány, chtěli jsme se vydat s průvodcem šplhat na stejnojmennej ledovec. Přivítalo nás hezký malý městečko s jednim malym supermarketkem, na který shlíží majestátní ledovec Franz Josef. Jmenuje se tak, protože ho vlastně objevil evropskej mořeplavec, a to v době císaře pána Franze Josefa. Asi si chtěl šplhnout, tak ledovec pojmenoval podle něho.

Pokud se chce někdo vydat na takovej ledovec po vlastní ose, zakázaný to není. Všude jsou sice cedule oznamující nebezpečí padajících kamenů, lavin apod. ale jde to. My jsme to ale nechtěli riskovat – přeci jenom tam v minulejch letech umřelo pár lidí -  a rozhodli se jít s průvodcem. Bohužel nás ale přivítalo taky pěkně hnusný počasí. Nad horama nechutný mraky, chčiják jak prase. A veškerý prohlídky byly do odvolání kvůli počasí zrušený. Po krátký úvaze jsme rozhodli výpravu s průvodcem odložit na druhej ledovec, snad nám bude přát štěstí. Alespoň jsme se byli podívat pěšky k čelu ledovce, kam se dá dostat v pohodě i bez průvodce, vedou tam značený pěkně upravený cesty.

Ledovec na první pohled moc vábně nevypadá. Stejně jako spousta dalších ledovců na světě je na povrchu, jak se říká hezky česky, zasranej jak jetel. Zajímavý na něm ale je, že posledních 25 let nebo jak dlouho roste. Jsou to jen milimetry ročně, ale ono se to za ty roky nasbírá. Franz Josef má na délku asi 12 kilometrů – to, co je vidět na fotkách, je jen jeho spodní část. Zblízka jsme to ale prozkoumat nemohli. No nezbývalo nám nic jinýho než zvednout kotvy a dojet podél hor k druhýmu velkýmu ledovci, Fox Glacieru. Na ten asi nezapomeneme. Z více důvodů. 

Cesta po Jižním ostrově: Den X. (Po západním pobřeží)

Na půli cesty mezi Westportem a Greymouthem leží zajímavý skalní útvar. Jelikož je přímo u cesty, udělali jsme si tady krátkou zastávku. Přeci jen člověk si musí občas protáhnout všechny údy a my chlapi to máme náročnější, protože jich máme pět.

Palačinkové skály dostaly název podle toho, že vypadají jednoduše jako palačinky naskládané na sebe. Nějakej chytrák se toho chytil a hned u silnicec prodává prodává palačinky za nechutnou cenu a lidi je tam kupujou jenom proto, že to je zrovna u Palačinkovejch skal. Skály ale nemaj s palačinkama nic společnýho, vrstvy připomínající naskládané palačinky jsou tvořeny erozí na střídající se měkké a tvrdé vrstvy sedimetů. Palačinkový skály jsou ale hlavně zajímavou demonstrací toho, co dokáže přírodní síla. Voda postupně do skal vytvořila různý tunýlky a pukliny, kterejma protejká voda, a jelikož jsou na to množství vody poměrně malý, vzniká obrovskej tlak a voda díky tomu dokáže stříkat do obrovskejch vejšek a pak zase stejká těma puklinama dolů a celý to prostě vypadá pěkně, no. Největší efekt to má za přílivu, my jsme tam samozřejmě přijeli za odlivu a nechtělo se nám čekat. Ale i tak příjemná zastávka.

Víc času jsme strávili ve městečku Hokitika. Tady jsme konečně viděli ptáka kiwi, bohužel ale jen v rezervaci. Vidět ho volný přírodě je prakticky nemožný. A byla tam tma jak v pytli - kiwi je noční pták - a nesmělo se fotit, takže fotky nemáme:(
Centrum pověstnýho novozélandskýho zelenýho nefritu je spíš taková malá vesnička, ale nějaký ty obchůdky tady jsou. Některý jsou nechutně předražený, ale v věkterejch se daj pěkný kousky sehnat poměrně za dobrou cenu. Novozélandskej nefrit je kámen, kterej patří mezi hlavní novozélandský symboly. Každej turista si ho vozí domů, pro Maory má spíš spirituální význam. Nefrit se většinou brousí do různejch tvarů, každej z nich funguje jako talisman značící například harmonii nebo přátelství. Původně ale Maoři svý amulety nevyřezávali z nefritu, ale z lidskejch kostí svých předků nebo náčelníka kmene. Snažili se tak udržet si nablízku jejich duše.Lidskejch kostí začal bejt ale nedostatekJ, tak je vyráběli z velrybích a těch už taky není zrovna moc, tak jim plně postačuje kost kravská a nebo nefrit.

No my jsme si svoje kameny koupili nakonec až někde za Hokitikou od pani, která nám tuhle pěknou historku řekla. Lidskej přívěšek ale neprodávala, tak nám na krku visí jenom twist z kravský kosti.

Největší zážitek z Hokitiky jsem měl z místního plaveckýho bazénu, kde zaplatíte tři dolary a v ceně máte sprchu a parádní výřivku. To se pak usínalo.

Cesta po Jižním ostrově: Den IX.(Nejdelší lanovej most na Zélandu a lachtani)

Na západ od národního parku Abel Tasman se novozélandská krajina mění.  Teprve tady začíná to, co dělá Jižní ostrov mekkou trampů. Na celym Jižním ostrově žije zhruba čtvrtina NZ populace, oba ostrovy jsou přitom velikostně prakticky stejný. Na západním pobřeží, kam máme namířeno, to platí dvojnásob. Na celym západu žije jen asi procento celý populace. Všechno kolem je takový osamělejší, benzínek po cestě ubývá , městečka jsou ještě menší a ještě vzdálenější, stromy jsou větší a zelenější, skály jsou vyšší a majestátnější.

Po cestě na západ toho po pravdě řečeno moc není. Za zmínku stojí dvě místa. První je Buller Gorge Swing Bridge, což je nejdelší lanovej most Novýho Zélandu. Má 120 metrů. Za vstup přes něj se platí pět dolarů a po pravdě, zážitek nic moc, ani se to nedá pořádně rozhoupat. Kdo si ale chce zažít trošku adrenalinu, může se zpátky přes řeku sklouznout na lanový skluzavce a nebo si na řece zařádit na raftech. Za mostem je několik tracků dohromady tak na několik hodin, který vedou místama, kde se kdysi těžilo zlato.

Pak už následuje Westport, brána na západní pobřeží. Je to město jako každý jiný, zastavili jsme se tam hlavně doplnit beznín a udělat nějaký ty nákupy. Přeci jen, když má člověk v ledničce kvalitní novozélandský hovězí připravený na večerní steak, hned se mu řídí lípJ No, steak jsme si dali přímo ve Westportu ve městě v místní restauraci. Sice to tam vypadalo jako u majitelů na dvorku, ale steak byl parádní. Kafe taky. Když budete mít někdo cestu Westportem, stavte se v Yellow House Café. Další místo nás ale zaujalo víc a bylo zadarmo. Kousek za Westportem jsme si udělali krátkou zajížďku nahoru na Cape Foulwind, malej výběžek, kde už léta sídlí malá lachtaní kolonie. Na tu jsme se dost těšili, protože právě listopad je doba, kdy velký lachtaní matky rodí malí lachtánky. Na tomhle místě se prej občas objevuje až dvě stě lachtanů, my jsme jich bohužel viděli jen několik. Ale i tak to stálo za to. Jsou to úžasný zvířata, moc toho ale nenadělaj, většinu času strávěj lenošením na kamenech na pobřeží. V tom jsou dost podobný některejm lidemJ

Z čeho jsme ale měli největší radost? Když jsme v zemi nikoho najednou objevili kemp, právě v čas, s útulnym zákoutím přesně pro nás stan a auto a s ohništěm, kde byla mimojiné velmi příjemná pizzerie s velkou pizzou za 25 babek. Pizzerka byla evropskýho stylu, patří nějakejm Němcům nebo co. No, český pivo tam neměli, ale Stellou jsem taky nepohrd. A je tam moc peknej a stylovej bar.Člověk by neřek, jak to v takovym kempu žije. Místní pařili u baru asi do dvou do rána.

Cesta po Jižním ostrově: Den VII. a VIII. (Abel Tasman Coastal Track)

Máme za sebou termální Rotoruu, sopku, největší jezero, co bysme to byli za turisty, kdybychom si neužili taky trochu toho moře. Abel Tasman Coastal Track je zhruba pětidenní track podél severního pobřeží Jižního ostrova, patří mezi nejpopulárnější tracky. My jsme  se z nedostatku času rozhodli track zkrátit na dva dny, noc strávit v placený (nechutně drahý) chatě a zpátky se nechat odvést vodních taxíkem. Dá se to jít samozřejmě zpátky pěšky, na to jsme ale neměli dost času. Až se sem ale vrátíme zpátky, pojedeme zpátky na kajaku, který se tady daj půjčit.

Cesta vede prakticky celou dobu podél pobřeží na kraji deštnýho lesa u moře. Část, kterou jsme šli my, by nebyla sama o sobě nějak výjimečná, pokud by se každou chvíli z lesa neotevíral pohled na malý mořský zátoky a pláže se sytě žlutym pískem. Nejúžasnější jsou ty barvy – mnoho odstínů zelený deštnýho lesa, sytě modrá barva moře a oblohy a zářivě žlutá barva jemnýho mořskýho písku.

Jeden z pohledů od pralesa

Cesta není nijak náročná (třeba v porovnání s předchozím trackem po sopce Tongariro) – vede prakticky po rovině pořád podél pobřeží. Za ty dva dny jsme našli asi 30 kilásků. Navíc jsme vychytali krásný počasí, takže jít Abel Tasman byla radost. Vždycky, když se před náma otevřel výhled na další zátoku a v ní krásnou liduprázdnou pláž, ztěžka jsme odolávali nutkání do tý vody skočit. V listopadu to ale ještě není žádná láce, vážení. Asi si koupim neoprén. Každopádně až bude teplejc, vrátíme se sem a projdem si to celý znova a přidáme si pořádnou porci plácání ve vodě.

Jediná vada na kráse je ta ledová voda

Nemůžu se nezmínit o chatě, ve který jsme spali. Je to dřevěná chatka se dvěma ložnicema, v každý je 12 postelí. Uprostřed dělí chatku něco jako hlavní místnost, takovej trampskej obývák. Je tam topení, ale žádná elektřina. Svítí se tam svíčkama. Není tam žádnej vařič, odpadkový koše, všechno si musíte donýst a zase odnýst. Take it in, take it out, tak zní základní novozélandský trampský pravidlo. Kolem chatky je ale záchod, ohniště a taky pitná voda. Tak mi přijde, že těch 32 dolarů na hlavu je poměrně dost, taky se nám to vůbec ze začátku nechtělo dávat, protože jinde ty chatky stojí třeba deset patnáct dolarů. Ale to je prostě daň za to, že jsme šli jednu z Great Walks. A stálo to za to. Musim říct, že ta atmosféra fakt stojí za to. Připadal sem si jako někde v horský chatě na Everestu, sedící při svíčce, čekajíce než dohoří, poslouchajíce šumící moře venku a vítr, co se opírá do dřevěnýho obložení stavení. Všichni už spali.

Kousek před chatou

Jedna z pláží

Lanovej most některejm lidem nedělá dobře

Anchorage Hut - za ty prachy žádnej luxus, ale atmosféra skvělá

Čekání na water taxi jsem si zkracoval marnejma pokusama otevřít mušli, co Monča našla. 

Cesta po Jižním ostrově: Den VI. (Na Jižáku)

Vstávat v půl pátý ráno je nelidský i pro nás, zvyklí z ovčí farmy na vstávání za východu slunce. Nedalo se ale nic dělat, už v půl šestý jsme museli bejt na odbavení na trajekt na Jižní ostrov. Je to ten nejdřívější spoj, což má tu výhodu, že je levnější než ty ve dne a navíc, pokud štěstí přeje, si člověk zažije východ slunce. 

Nepřálo. Bylo pěkně zataženo, tak, jak se na Wellington sluší a patří, a aby toho nebylo málo, Cookův průliv byl tak rozbouřenej, že se holkám udělalo špatně a místo koukání ven málem strávili koukáním do záchodu. Hlavně v přední části lodi to házelo tak, že sem si připadal jak na palubě lodi z Hvězdnejch válek pod náporem nepřátelskýho útoku.

Nakonec jsme to ale přežili a Jižní ostrov nás už přivítal zelenejma kopcema, modrejma fjordama a hlavně krásnym počasim. V Pictonu, což je vstupní brána na Jižní ostrov, kde staví trajekty, jsme se chvilku poflakovali po místních kavárnách a obchůdcích a pak jsme se vydali na západ. Cílem bylo přiblížit se pokud možno co nejdál k nejmenšímu národnímu parku NZ, Abel Tasmanu, protože jsme tam měli na další den zabookovanou chatu.

Nějak mě však nedošlo, že krásná vyhlídková cesta z Pictonu na západ po pobřeží neznamená nic jinýho než nekonečný serpentiny. Výhled ale parádní.

S překročením Cookova průlivu se charakter krajiny opravdu změnit. Napravo moře, nalevo vysoký kopce, před náma neustále se točící cesta. Ta ženský tak unavila, že jsme nakonec zaparkovali už u mostu Pelorus Bridge, a udělali jsme dobře. Stejnojmennej kemp je bezkonkurenčně ten nejlepší kemp, kterej sme za naše cestování potkali. 9 dolarů na noc včetně sprchy, překrásnej anglickej trávník, čisťounká řeka,absolutně moderní a čistý koupelny a plně vybavená kuchyň. A nakonec sympatickej majitel, kterej nám prozradil, že kousek od kempu se točily dvě scény v nově chystanym filmu Hobbit. Kdo znáte knížky, tak jde o scénu, kdy trpaslíci přeplavují řeku v sudech. Kousek od kempu je lanovej most Pelorus, kterej shlíží na stejnojmennou řeku pod sebou. Tam to je. Je to úžasnej pocit bejt na místě, kde se točil váš nejočekávannější film, kterej ještě nebyl v kinech. No, posuďte sami.

Cesta po Jižním ostrově: Den V. (Wellington)

Přes očekávání probdělý noci plný bolesti jsme se všichni vyspali naprosto skvěle. Jediný, co nám zkazilo náladu, byl fakt, že nás místo sluníčka přivítalo zamračeno a chladno, jinejma slovama hnusně, a předpověď slejváku. Kemp byl ale fakt pěknej, škoda, že jsme si tam neměli čas udělat oheň, když to bylo možný, musíme se tam s Mončou pozdějc vrátit.

Jelikož máme na zítra objednanej trajekt na Jižní ostrov na nekřesťanských 6:30 ráno, moc jsme se nezdržovali a vydali se do hlavního města Nového Zélandu, Wellingtonu. Cestu do Wellingtonu nebudu popisovat, jih severního ostrova až na Wellington není nijak výrazně zajímavej. Za zmínku snad stojí jen oblast kolem Waiouru, kde je základna Novozélandský armády a vojenský muzeum. To jsme ale minuli, zajímavý ale bylo, jak se kolem Waiouru totálně mění novozélandská krajina. Všudepřítomná zeleň ustupuje a kolem silnice se rozkládá skoro vyprahlá poušť. Ne nadarmo se tahle silnice jmenuje Desert Road (Pouštní silnice). Pokud chcete spatřit novozélandskou obdobu americkejch nekonečně dlouhejch a rovnejch dálnic táhnoucích se stovky kilometrů zemí nikoho, jeďte se podívat právě sem.

Wellington je hlavní město Zélandu, v porovnání s ostatníma světovejma velkoměstama je to ale spíš taková vesnice. Žije tam 170 tisíc lidí na rozdíl od Aucklandu, kde je přes milion obyvatel. I přesto je ale Wellington sídlem vlády, parlamentu a centrem byznysu. Na Wellington jsme moc času neměli, a ani jsme to vlastně neměli v plánu. Od začátku jsme si moc času na odpočinek nevyčlenili a neděle měla bejt porávě ten den, kterej nám to vynahradí. Nevynahradila. Ubytovali jsme se v hostelu Base backpackers, kterej byl zvláštní tim, že byl neskutečně přelidněnej – 6 pater. Když jsme se ubytovali, bylo tam poměrně prázdno, k večeru, když jsme se vrátili z muzea, to u recepce vypadalo asi takhle

A Muzeum? Te Papa. Opravdu zážitek. Všechno je dělaný poměrně interaktivní formou, takže po hodině člověk není znuděnej, ale spíš natěšenej na další expozice. Zaujal mě například model domu, do kterýho si člověk stoupne a zažije si, jak asi vypadá skutečný zemětřesení. Nebo virtuální model středu země. Všude jsou dotykový obrazovky, různý hejblátka apod. Muzeum se taky pyšní tim, že má ve sbírce největší nalezenou obří chobotnici, samozřejmě naloženou v chemikáliích, takže se na ní člověk může podívat pěkně zblízka. Měří několik metrů. 

A je tam toho mnohem víc. Muzeum se samozřejmě věnuje hlavně Zélandu, místnímu umění, původním obyvatelstvem, přírodníma silama, podmořskym světem. Navíc většina částí muzea je zdarma,  Za prvé je zdarma, a za druhé je opravdu zajímavý. My jsme na něj měli asi jenom tři hodiny a stihli jsme opravdu jen zlomek. Určitě se tam musíme vrátit.

Mimochodem, ve Wellingtonu bude na konci listopadu světová premiéra filmu Hobbit. Doufám, že víte, že je to novozélandskej film. Že prej mě tam ale nepustěj, že je to jenom pro zvaný nebo co. Ani za sto dolarů. Ach jo. Budu si holt muset počkat až na 13. Prosince, Divadlo Embassy je přesně naproti hostelu, kde spíme. Právě se na něj dívám. Dobrou noc.