Cesta po Jižním ostrově: Den IX.(Nejdelší lanovej most na Zélandu a lachtani)

Na západ od národního parku Abel Tasman se novozélandská krajina mění.  Teprve tady začíná to, co dělá Jižní ostrov mekkou trampů. Na celym Jižním ostrově žije zhruba čtvrtina NZ populace, oba ostrovy jsou přitom velikostně prakticky stejný. Na západním pobřeží, kam máme namířeno, to platí dvojnásob. Na celym západu žije jen asi procento celý populace. Všechno kolem je takový osamělejší, benzínek po cestě ubývá , městečka jsou ještě menší a ještě vzdálenější, stromy jsou větší a zelenější, skály jsou vyšší a majestátnější.

Po cestě na západ toho po pravdě řečeno moc není. Za zmínku stojí dvě místa. První je Buller Gorge Swing Bridge, což je nejdelší lanovej most Novýho Zélandu. Má 120 metrů. Za vstup přes něj se platí pět dolarů a po pravdě, zážitek nic moc, ani se to nedá pořádně rozhoupat. Kdo si ale chce zažít trošku adrenalinu, může se zpátky přes řeku sklouznout na lanový skluzavce a nebo si na řece zařádit na raftech. Za mostem je několik tracků dohromady tak na několik hodin, který vedou místama, kde se kdysi těžilo zlato.

Pak už následuje Westport, brána na západní pobřeží. Je to město jako každý jiný, zastavili jsme se tam hlavně doplnit beznín a udělat nějaký ty nákupy. Přeci jen, když má člověk v ledničce kvalitní novozélandský hovězí připravený na večerní steak, hned se mu řídí lípJ No, steak jsme si dali přímo ve Westportu ve městě v místní restauraci. Sice to tam vypadalo jako u majitelů na dvorku, ale steak byl parádní. Kafe taky. Když budete mít někdo cestu Westportem, stavte se v Yellow House Café. Další místo nás ale zaujalo víc a bylo zadarmo. Kousek za Westportem jsme si udělali krátkou zajížďku nahoru na Cape Foulwind, malej výběžek, kde už léta sídlí malá lachtaní kolonie. Na tu jsme se dost těšili, protože právě listopad je doba, kdy velký lachtaní matky rodí malí lachtánky. Na tomhle místě se prej občas objevuje až dvě stě lachtanů, my jsme jich bohužel viděli jen několik. Ale i tak to stálo za to. Jsou to úžasný zvířata, moc toho ale nenadělaj, většinu času strávěj lenošením na kamenech na pobřeží. V tom jsou dost podobný některejm lidemJ

Z čeho jsme ale měli největší radost? Když jsme v zemi nikoho najednou objevili kemp, právě v čas, s útulnym zákoutím přesně pro nás stan a auto a s ohništěm, kde byla mimojiné velmi příjemná pizzerie s velkou pizzou za 25 babek. Pizzerka byla evropskýho stylu, patří nějakejm Němcům nebo co. No, český pivo tam neměli, ale Stellou jsem taky nepohrd. A je tam moc peknej a stylovej bar.Člověk by neřek, jak to v takovym kempu žije. Místní pařili u baru asi do dvou do rána.

Cesta po Jižním ostrově: Den VII. a VIII. (Abel Tasman Coastal Track)

Máme za sebou termální Rotoruu, sopku, největší jezero, co bysme to byli za turisty, kdybychom si neužili taky trochu toho moře. Abel Tasman Coastal Track je zhruba pětidenní track podél severního pobřeží Jižního ostrova, patří mezi nejpopulárnější tracky. My jsme  se z nedostatku času rozhodli track zkrátit na dva dny, noc strávit v placený (nechutně drahý) chatě a zpátky se nechat odvést vodních taxíkem. Dá se to jít samozřejmě zpátky pěšky, na to jsme ale neměli dost času. Až se sem ale vrátíme zpátky, pojedeme zpátky na kajaku, který se tady daj půjčit.

Cesta vede prakticky celou dobu podél pobřeží na kraji deštnýho lesa u moře. Část, kterou jsme šli my, by nebyla sama o sobě nějak výjimečná, pokud by se každou chvíli z lesa neotevíral pohled na malý mořský zátoky a pláže se sytě žlutym pískem. Nejúžasnější jsou ty barvy – mnoho odstínů zelený deštnýho lesa, sytě modrá barva moře a oblohy a zářivě žlutá barva jemnýho mořskýho písku.

Jeden z pohledů od pralesa

Cesta není nijak náročná (třeba v porovnání s předchozím trackem po sopce Tongariro) – vede prakticky po rovině pořád podél pobřeží. Za ty dva dny jsme našli asi 30 kilásků. Navíc jsme vychytali krásný počasí, takže jít Abel Tasman byla radost. Vždycky, když se před náma otevřel výhled na další zátoku a v ní krásnou liduprázdnou pláž, ztěžka jsme odolávali nutkání do tý vody skočit. V listopadu to ale ještě není žádná láce, vážení. Asi si koupim neoprén. Každopádně až bude teplejc, vrátíme se sem a projdem si to celý znova a přidáme si pořádnou porci plácání ve vodě.

Jediná vada na kráse je ta ledová voda

Nemůžu se nezmínit o chatě, ve který jsme spali. Je to dřevěná chatka se dvěma ložnicema, v každý je 12 postelí. Uprostřed dělí chatku něco jako hlavní místnost, takovej trampskej obývák. Je tam topení, ale žádná elektřina. Svítí se tam svíčkama. Není tam žádnej vařič, odpadkový koše, všechno si musíte donýst a zase odnýst. Take it in, take it out, tak zní základní novozélandský trampský pravidlo. Kolem chatky je ale záchod, ohniště a taky pitná voda. Tak mi přijde, že těch 32 dolarů na hlavu je poměrně dost, taky se nám to vůbec ze začátku nechtělo dávat, protože jinde ty chatky stojí třeba deset patnáct dolarů. Ale to je prostě daň za to, že jsme šli jednu z Great Walks. A stálo to za to. Musim říct, že ta atmosféra fakt stojí za to. Připadal sem si jako někde v horský chatě na Everestu, sedící při svíčce, čekajíce než dohoří, poslouchajíce šumící moře venku a vítr, co se opírá do dřevěnýho obložení stavení. Všichni už spali.

Kousek před chatou

Jedna z pláží

Lanovej most některejm lidem nedělá dobře

Anchorage Hut - za ty prachy žádnej luxus, ale atmosféra skvělá

Čekání na water taxi jsem si zkracoval marnejma pokusama otevřít mušli, co Monča našla. 

Cesta po Jižním ostrově: Den VI. (Na Jižáku)

Vstávat v půl pátý ráno je nelidský i pro nás, zvyklí z ovčí farmy na vstávání za východu slunce. Nedalo se ale nic dělat, už v půl šestý jsme museli bejt na odbavení na trajekt na Jižní ostrov. Je to ten nejdřívější spoj, což má tu výhodu, že je levnější než ty ve dne a navíc, pokud štěstí přeje, si člověk zažije východ slunce. 

Nepřálo. Bylo pěkně zataženo, tak, jak se na Wellington sluší a patří, a aby toho nebylo málo, Cookův průliv byl tak rozbouřenej, že se holkám udělalo špatně a místo koukání ven málem strávili koukáním do záchodu. Hlavně v přední části lodi to házelo tak, že sem si připadal jak na palubě lodi z Hvězdnejch válek pod náporem nepřátelskýho útoku.

Nakonec jsme to ale přežili a Jižní ostrov nás už přivítal zelenejma kopcema, modrejma fjordama a hlavně krásnym počasim. V Pictonu, což je vstupní brána na Jižní ostrov, kde staví trajekty, jsme se chvilku poflakovali po místních kavárnách a obchůdcích a pak jsme se vydali na západ. Cílem bylo přiblížit se pokud možno co nejdál k nejmenšímu národnímu parku NZ, Abel Tasmanu, protože jsme tam měli na další den zabookovanou chatu.

Nějak mě však nedošlo, že krásná vyhlídková cesta z Pictonu na západ po pobřeží neznamená nic jinýho než nekonečný serpentiny. Výhled ale parádní.

S překročením Cookova průlivu se charakter krajiny opravdu změnit. Napravo moře, nalevo vysoký kopce, před náma neustále se točící cesta. Ta ženský tak unavila, že jsme nakonec zaparkovali už u mostu Pelorus Bridge, a udělali jsme dobře. Stejnojmennej kemp je bezkonkurenčně ten nejlepší kemp, kterej sme za naše cestování potkali. 9 dolarů na noc včetně sprchy, překrásnej anglickej trávník, čisťounká řeka,absolutně moderní a čistý koupelny a plně vybavená kuchyň. A nakonec sympatickej majitel, kterej nám prozradil, že kousek od kempu se točily dvě scény v nově chystanym filmu Hobbit. Kdo znáte knížky, tak jde o scénu, kdy trpaslíci přeplavují řeku v sudech. Kousek od kempu je lanovej most Pelorus, kterej shlíží na stejnojmennou řeku pod sebou. Tam to je. Je to úžasnej pocit bejt na místě, kde se točil váš nejočekávannější film, kterej ještě nebyl v kinech. No, posuďte sami.

Cesta po Jižním ostrově: Den V. (Wellington)

Přes očekávání probdělý noci plný bolesti jsme se všichni vyspali naprosto skvěle. Jediný, co nám zkazilo náladu, byl fakt, že nás místo sluníčka přivítalo zamračeno a chladno, jinejma slovama hnusně, a předpověď slejváku. Kemp byl ale fakt pěknej, škoda, že jsme si tam neměli čas udělat oheň, když to bylo možný, musíme se tam s Mončou pozdějc vrátit.

Jelikož máme na zítra objednanej trajekt na Jižní ostrov na nekřesťanských 6:30 ráno, moc jsme se nezdržovali a vydali se do hlavního města Nového Zélandu, Wellingtonu. Cestu do Wellingtonu nebudu popisovat, jih severního ostrova až na Wellington není nijak výrazně zajímavej. Za zmínku snad stojí jen oblast kolem Waiouru, kde je základna Novozélandský armády a vojenský muzeum. To jsme ale minuli, zajímavý ale bylo, jak se kolem Waiouru totálně mění novozélandská krajina. Všudepřítomná zeleň ustupuje a kolem silnice se rozkládá skoro vyprahlá poušť. Ne nadarmo se tahle silnice jmenuje Desert Road (Pouštní silnice). Pokud chcete spatřit novozélandskou obdobu americkejch nekonečně dlouhejch a rovnejch dálnic táhnoucích se stovky kilometrů zemí nikoho, jeďte se podívat právě sem.

Wellington je hlavní město Zélandu, v porovnání s ostatníma světovejma velkoměstama je to ale spíš taková vesnice. Žije tam 170 tisíc lidí na rozdíl od Aucklandu, kde je přes milion obyvatel. I přesto je ale Wellington sídlem vlády, parlamentu a centrem byznysu. Na Wellington jsme moc času neměli, a ani jsme to vlastně neměli v plánu. Od začátku jsme si moc času na odpočinek nevyčlenili a neděle měla bejt porávě ten den, kterej nám to vynahradí. Nevynahradila. Ubytovali jsme se v hostelu Base backpackers, kterej byl zvláštní tim, že byl neskutečně přelidněnej – 6 pater. Když jsme se ubytovali, bylo tam poměrně prázdno, k večeru, když jsme se vrátili z muzea, to u recepce vypadalo asi takhle

A Muzeum? Te Papa. Opravdu zážitek. Všechno je dělaný poměrně interaktivní formou, takže po hodině člověk není znuděnej, ale spíš natěšenej na další expozice. Zaujal mě například model domu, do kterýho si člověk stoupne a zažije si, jak asi vypadá skutečný zemětřesení. Nebo virtuální model středu země. Všude jsou dotykový obrazovky, různý hejblátka apod. Muzeum se taky pyšní tim, že má ve sbírce největší nalezenou obří chobotnici, samozřejmě naloženou v chemikáliích, takže se na ní člověk může podívat pěkně zblízka. Měří několik metrů. 

A je tam toho mnohem víc. Muzeum se samozřejmě věnuje hlavně Zélandu, místnímu umění, původním obyvatelstvem, přírodníma silama, podmořskym světem. Navíc většina částí muzea je zdarma,  Za prvé je zdarma, a za druhé je opravdu zajímavý. My jsme na něj měli asi jenom tři hodiny a stihli jsme opravdu jen zlomek. Určitě se tam musíme vrátit.

Mimochodem, ve Wellingtonu bude na konci listopadu světová premiéra filmu Hobbit. Doufám, že víte, že je to novozélandskej film. Že prej mě tam ale nepustěj, že je to jenom pro zvaný nebo co. Ani za sto dolarů. Ach jo. Budu si holt muset počkat až na 13. Prosince, Divadlo Embassy je přesně naproti hostelu, kde spíme. Právě se na něj dívám. Dobrou noc.

Cesta po Jižním ostrově: Den IV.

A je to tady. Dneska jsme konečně absolvovali první z takzvaných novozélandských Great Walks – přeložme to dejme tomu jako Velkolepejch cest. Great Walks jsou ty nejpopulárnější nebo nejzajímavější jednodenní tracky většinou lehký až střední náročnosti. Jelikož cesta od jezera Taupo vede kolem Mount Tongariro, což je sopečný a zároveň nejvyšší pohoří na Severním ostrově, přes který mimojiné vede i jedna z Great Walks, byla to jasná volba. Původně jsme sopku chtěli minout, ale jelikož jsme na začátku cesty změnili plán a hned první den dorazili do Rotorui, získali jsme tak den navíc. Přesně den na to vyšlápnout si Tongariro Alpine Crossing, to nejlepší z třídenního přechodu přes pohoří Tongariro. A musim říct, že to byl fakt dobrej nápad.

Profil tracku Tongariro Alpine Crossing

Jelikož má přechod zhruba 20 kilometrů a cesta vede přes hřebeny dvoutisícovejch sopek , občas po cestách, kráteru, jindy zase po lávových kamenech, na vstávali jsme ráno krátce po pátý hodin. Náš dojem, že máme všechno připravený už ze včerejška se ukázal poněkud milný a tak jsme jen tak tak stihli dojet na cílový místo tracku, kde nás měl vyzvednout mikrobus a dopravit na začátek cesty. Nakonec jsme ale ještě měli čas i na ranní cigaretu a v porovnání s některejma jsme na tom byli docela dobře (hlavně s řidičem jednoho auta, kterej zapomněl vypnout světla, takže ho při příchodu čekalo poměrně nepříjemný překvapení, vzhledem k tomu, že parkoviště je umístěný In the Middle of Nowhere, v českym překladu na kraji osamocenýho lesa.

Přechod přes Tongariro, stejně jako přes ostatní novozélandský hory, je zrádnej v tom, že cesta může bejt poměrně snadná, ale jenom do chvíle, než se rapidně zhorší počasí, což je bohužel na Zélandu často děje bez varování a během několika okamžiků. Ráno však bylo naprosto úžasný počasí a tak to vydrželo celej den – slunečno, naprosto jasná obloha. Stres ze včerejška, kdy jsme marně sháněli outdoorový kalhoty, ze mě spad hned na začátku, kdy jsem zjistil, že na poslední chvíli koupený šusťáky za 17 babek ve Warehousu, jsou naprosto dostačující.

Nebudu nudit dlouhosáhlym popisem cesty, nicméně jen v krátkosti: cesta se od začátku mírně zvedá a vede kolem horskýho potůčku až k vodopádu Soda Springs, zatím jde o příjemnou procházku. Ta se mění v menší peklo až u prvního většího, zhruba hodinovýho prudkýho výstupu k umělýmu Jižnímu kráteru,což je ve skutečnosti naprosto rovná náhorní plošina. Na turisty z jedný strany shlíží oblejší vrchol Mount Tongariro (cca. 1950 metrů) a z druhý strany majestátní, strmý a zasněžený Mount Nga.něco něco, to maorský jméno co si za boha nemůžu zapamatovat (cca. 2300 metrů). Ve větší dálce je vidět třetí sopka, Mount Ruopehu. Po přechodu náhorní plošiny následuje další výstup. Využít možnosti postranní odbočky na vrchol nejvyšší sopky (celkem 3 hodiny cesta tam a zpět) jsme se neodvážili – cesta vede po neznačený cestě strmě do kopce, po stuhlý lávě a zledovatělym sněhu. Vrchol Tongarira jsem si ale ujít nenechal. Kdo ho zdolá, je odměnen neskutečným výhledem na majestátní  Mount  něco něco, čnící se nad plochým Jižním kráterem a na druhý straně hřebene na menší zeleně zářící sopečný Smaragdový a větší Modrý jezero. Je to nádhera. Popis je k ničemu, radši se podívejte na přiložený fotky.

Přidat popisek

Lávový uskupení a Modrý jezero

Na vrcholku Mount Tongarira

Smaragdový jezero

Docela mě překvapilo, že na track byl už takhle v listopadu v podstatě přelidněno. Zajímalo by mě, jak to vypadá v letní sezóně. Podtrženo sečteno to ale bylo úžasný. Ten pohled z vrchu na tu přírodu kolem je dechberoucí.

Nesmim zapomenout dodat, že Tongariro je činná sopka. Pohoří Tongariro se v sprvnu po dlouhý době probudilo k životu, do ovzduší vypustil spoustu sopečnýho prachu a připravil tak velký překvapení seismologům, celýmu Zélandu a v neposlední řadě i turistům.  To je taky důvod, proč je jedna postranní odbočka turistům uzavřená. Z přístupnejch míst sou v dálce vidět hustý mračna bílýho dýmu valícího se z útrob hory (který jsme si původně spletly s mrakama). Tuhle část tracku lemujou cedule !Pozor, riziko erupce sopky, tuto oblast přejděte pokud možno co nejrychleji, zastávky nejsou dovoleny.“ Vypadá to strašidelně.

Za zmínku ještě stojí další, tentokrát skutečný Červený kráter. Jeho okraje lemuje sníh, jeho strany propadající se do neskutečný hloubky mají sytě červenou barvu – celý to připomíná santaklausovskou čepici, ale obrácenouJ Pak už se cesta začíná svažovat dolů, klikatí se po nízkou vegetací porostlým severním úbočí pohoří, až se zanoří do deštnýho lesa, kolem divokýho potoka, až se opět vynoří na parkovišti u našeho auta.

Červenej kráter

Paradoxně nejtěžším úsekem se pro nás stal právě onen poslední sestup dolů, kterej byl neskutečně nekonečnej. Nakonec jsme to ale zvládli, s opuchlejma chodidlama nasedli do nevykradený Toyoty a vydali se směrem  k Wellingtonu. Pořád to vypadalo, že budem dole hrozně brzy a nakonec jsme se dolů dobelhali asi až v šest. Cesta nám trvala Turistů bylo jako mraků,  hodin. Ještě, že jsme vyrazili už tak brzy.

Konec dne jsem strávil házením kyselejch ksichtů po Monče a Helče, chudáci to museli trpět, protože mě při pokusech najít rozumný ubytování opakovaně sekal tablet.  Nakonec  se ale rozchodil a právě jemu vděčím za nalezení nádhernýho kempu za 20 dolarů po nás všechny dohromady, horkejma sprchama, řekou, vodou, upravenou s rovnou travnatou plochou, kuchyní a všim, co po mě děvčata požadovala. Jo, tohle požaduju za úspěšnej den.

Cesta po Jižním ostrově: Den III.

Sem unavenej jako pes, takže dneska to vezmeme hopem. A to i přesto, že byl dneska vlastně odpočinkovej den.  Svou daň si nejspíš vybralo první spaní ve stanu a to celodenní řízení se na tom asi nejspíš taky podepsalo.

Celej den jsme v podstatě strávili v okolí města Taupo. Snídaně se nám tak nějak protáhla – znáte to, člověk si dá kafe, uvaří vajíčka, sklidí stan, zvládne několik těch cigaret a hned je půl jedenáctý.:) Protože jsme ještě neměli jasno, co budeme vlastně ten den dělat – měli jsme několik možností, ale nebyli jsme rozhodnutí, rozhodli jsme se navštívit informační středisko v Taupu. Původně jsme uvažovali, že si půjčíme kola a trošku se projedeme, protože v okolí jezera je spousta cyklostezek. Po návštěvě infocentra jsme ale měli jasno. V sobotu půjdeme na sopku! To znamená, že v Taupu se nezdržíme dýl, než je nutný. Trošku jsme bloudili po městě, dali jsme kafe a prošli jsme několik outdoorovejch obchodů s cílem koupit mi outdoorový kalhoty (přeci jen, moje roztrhaný Rejoicy nejsou úplně vhodný kalhoty na 20kilometrovej trek po sopce, kde může bejt i pod nulou). Neúspěšně. Zéland je opravdu v některých věcech pozadu, jako je třeba nabídka zboží. Jiný věci to ale zase plně kompenzujou. Nakonec vyhrál Warehouse se svou nabídkou nekvalitního, ale levnýho zboží, kde jsme koupili šusťáky za 17 babek.

Zabookovali jsme dopravu k začátku tracku, ubytování poblíž hory, nakoupili nějaký ty nezbytnosti a jeli se ještě podívat na mohutný vodopády Huka Falls na řece Waikato. Nepatří zrovna mezi ty nejvyšší, excelujou ale ve svý mohutnosti. Za minutu jima proteče tolik vody, že by dokázaly naplnit pět olympijskejch plaveckejch bazénů.
Po vodopádech jsme se konečně vydali do městečka Turangi, vstupní brány národního parku Tongariro. V jeho srdci ční hora Mount Tongariro, kterou budeme zítra zdolávat. Je čas spát, vstáváme nelidsky brzy.

Klasický NZ kafe s klasickou NZ kapradinou

Jezero Taupo, největší jezero na Zélandu a ve skutečnosti sopečnej kráter

Zdravíme od Huka Falls!

Huka Falls v celý svý kráse

Jezero Taupo

Cesta po Jižním ostrově: Den II.

Musim říct, že hostely mají osobitý kouzlo. Jde o asi nejběžnější způsob ubytování mezi nejčastějšíma návštěvníkama Novýho Zélandu. A těma jsou většinou mladý nezávislí cestovatelé – takzvaný backpackeři – který jedou na Zéland většinou na delší dobu poznat zemi, přičemž si na cestování občasně přivydělávaj občasnou prací na farmách nebo sběrem ovoce. Stejně jako my. Tyhle lidi volí hostely hlavně kvůli ceně - jde o poměrně levný ubytování nevalnýho komfortu. Druhou věcí, která je pro backpackery tak lákavá, je ta atmosféra.  Večer se u baru schází lidi ze všech koutů světa, aby si vyměnili  historky z cest, předháněli se, komu se jako prvnímu povede sbalit recepční a nebo se jen prostě zpily do němoty.

Bylo fajn ráno u snídaně pokecat s nesmírně nesmělou holkou z Malajsie, která se chudák celá vystrašená po dvou dnech zkušenosti s hostelem a pokusů sehnat práci otočila na patě a vrátila do svého rodnýho přelidněnýho Singapůru, nebejt mě, kterej sem jí dodal trošku tý odvahy a další energie. Stejně jako se pozdravit s bandičkou Čechů, který u snídaně trošku chmurně diskutovali o tom, jak budou shánět práci. Jako bych viděl sebe a Monču před čtyřma měsícema, jako bysme se vrátili v čase. Je to fajn sledovat z pozice člověka, kterej už si tu to nejhorší (snad) prošel a nemusí přemýšlet o každym utracenym dolaru.

Atmosféru jsme ale nenasávali dlouho a k ránu opustili Rotoruu vstříc 30 kilometrů vzdálený termální oblasti Wai-o-tapu. Na místo jsme dorazili akorát včas, abychom stihli koupit vstupenky za 32,50 na osobu a přesunuli se ke gejzíru Lady Knox.

Lady Knox je jedním ze zhruba patnácti význačnějších gejzíru ve Wai-o-tapu a jednoznačně turisticky nejoblíbenějším. Důvodem je to, že k erupci dochází pravidelně každý den zhruba v 10:30 ráno, a to až do výše 20 metrů (podle toho, kolik se pod zemí během dne stihne nahromadit vody). Onu železnou pravidelnost nicméně nemá na svědomí příroda, ale člověk. Chemickou reakci totiž vyvolá uměle průvodce, který do gejzíru vhodí přírodní mýdlo. K tomu se vážně zajímavá legenda. Kdysi dávno totiž celou oblast pokrývala buš. Po kolonizaci byly povolání vězni, kteří měli oblast zpřístupnit. Ti využívali teplou vodu z termálních pramenů k výrobě tepla a k praní prádla. Mýdlo reagovalo s minerální vodou a do výšky tryskající gejzír horké přichystal vězňům nemilé překvapení.

Po gejzíru jsme se vydali na prohlídku zbytku přístupné geotermální oblasti. Po značených chodníčkách jsme procházeli kolem bublajících kráterů různejch houbek, velikostí a barev. Je neuvěřitelný, co příroda dokáže vykouzlit. Od křemičitě bílé, sirnatě žluté po červenou nebo fialovou barvu. Celý okruh se zhruba 25 přírodními atrakcemi jsme prošli za zhruba dvě hodiny. Pžiznám se, že jsem měl na začátku obavy, že to za těch 32 dolarů stát nebude. Ale stálo. Podobnejch gejzírů je na Zélandu jako máku a zadarmo, ale tady je to všechno tak pohromadě – křišťálově čistý jezírka, pára, bublající bahno, hrající všemožnejma barvama. Wai-o-tapu stojí za těch 32 dolarů.

Nepopsatelnej zážitek ale přišel zhruba hodinu poté. Z Wai-o-tapu jsme se vydali najít tajný místečko zvaný Kerosene Creek. Dostali jsme na něj tip o několika Zélaďáků. Je poněkud zastrčenej mimo hlavní silnici a spoře označenej, cesta vede po štěrkový cestě. Těch několik minut nejistýho hledání se ale neskutečně vyplatilo. Kerosene Creek přírodní termální koupaliště - jde o místo na potoce, kde protéká horká termální voda. Pod zhruba dvoumetrovym vodopádem  se neskutečně nádherná tůňka, teplota vody dosahuje zhruba 35 stupňů.

O to víc úžasný je, že koupání je naprosto zdarma, je to přeci jenom uprostřed lesa. Místo sice už dávno není tak tajný jako dřív, na místě bylo několik lidí, ale zážitek je to naprosto neskutečnej. Vyvalit se do horkýho potoka a jentak si lebedit, to se dá těžko popsat slovy.  Protože nás trochu tlačil čas, koupal jsem se jenom já a nepobyli jsme tam dlouho. Na tohle místo se musíme vrátit a užít si ho do sytosti.

Zbytek dne jsme strávili cestou k vyhlídnutýmu kempu u nádherný řeky u města Taupo, který leží na břehu stejnojmennýho jezera, mimochodem největšího na Novym Zélandu. Ještě před městem jsme udělali příjemnou zastávku u Aratiatia Rapids.

 Jsou to peřeje na řece Waikato, nejdelší řece Nového Zélandu, která vytéka z největšího jezera NZ. Shodli jsme se na tom, že bysme si na ně netroufli ani na raftu. Pak už jsme jen nakoupili ve městě, postavili stan, uvařili večeři, dali vínko a padli jako zabitý. 

Největší zjištění dnešní dne: Platební karta Visa Electron je na Zélandu opravdu úplně k prdu.

Cesta po Jižním ostrově: Den I.

První den naší cesty začal jak jinak než hekticky. Pojištění na auto jsme zařídili už včera, stejně jako geometrii auta a nějaký ty nákupy na cestu. Ješte jsme ale potřebovali do auta namontovat třetí sedačku pro Monči mamku, která s náma tenhle úžasnej trip absolvuje. A jelikož se náš vrchní automechanik Miras samozřejmě den předtím opil, musel jsem ho z postele vytáhnout. Nakonec jsme ale stihli vyjet včas a dokonce jsme mi i stihli koupit nový trekový boty. Joo, i na Zélandu maj Merelly, zaručená kvalita.
Na letiště jsme nakonec dojeli akorát ve dvě odpoledne, kdy mělo přistát letadlo s Monči mamkou Helčou. Nakonec jsme ješte hodinku čekali, než projde letištní kontrolou. Mimojiné, Helča je pašák. Nejen že 30-hodinovej let bez problémů zvládla i se svou jazykovou výbavou a na letišti v Dubaji, který ma 2000 gejtů, se neztratila, ale dokonce vydržela celej den čiloučká až do půlnoci. Po takovým dlouhým letu, kdy člověk překročí 12 časovejch pásem, je to obdivuhodný.
Po zaslouženym cigárku jsme se místo původního plánu udělat prohlídku Aucklandu a přes noc spát u znamejch tamtéž, jsme se vydali autem do 300 kilometrů vzdálený Rotorui.
Rotorua je termální městečko ležící na vulkanickým základu. Je to jedno z hlavních novozelandskejch turistickejch cílů. Jelikož je ale naším cílem hlavně Jižní ostrov, Rotorua je pro nás spíš zastávkou. Ubytovali jsme se v místním hostelu s vyhlášenou pověstí, hlavně ovšem mezi mladejma backpackerama pro nikdy nekončící alkoholový dychanky. Pokoj le vypadal líp, než jsem čekal.
Nakonec jsme se odměnili návštěvou v Polynesian spa. To jsou termalní lázně s horkou minerální vodou, což naše unavený těla přivítala všema dvaceti prsty. Zítra ale míříme dál. Další zastávka: volkanická oblast Wai-o-tapu a pak největší zelandský jezero Taupo. Jelikož tady je právě jedna ráno a vstávame před osmou ranní, abysme stihli výbuch gejzíru Lady Knox, kterej tryská jednou denně, je čas spát. Dobrou noc.

Na skok zpátky v civilizaci a trochu toho počítání...

Po čtyřech měsících jsme se ocitli zpátky v největším městě Nového Zélandu - Aucklandu. Za tu dobu se hodně změnilo . Odjeli jsme odsud vstříc neznámu jako totální zélando-analfabeti, přijeli už jako ostřílení cestovatelé, experti na Zéland na slovo vzatí:)
Ty čtyři měsíce jsou docela slušnej mezník. Jsme ve třetině našeho pobytu tady, což je fajn čas na to si udělat takovou jednoduchou bilanci. Máme za sebou zhruba dva měsíce zkušenosti z wwoofingu, jinými slovy práce za ubytování a stravu. A další zhruba dva měsíce práce na farmě, tentokrát už za tvrdou novozélandskou měnu, která k naší radosti v poslední době opět posiluje:) Za ty čtyři měsíce jsme:

• zdevastovali deset párů pracovních rukavic
• poznali desítky úžasnejch Novozélanďanů
• viděli stovky Maorů, jak chodí v supermarketu bez ponožek
• usekali tak čtyři tisíce jehněčích ocasů
• vyfotili asi 1500 fotek (výběr tady: https://picasaweb.google.com/114656391202590627896/NovyZeland)
• připravili o život stovky keřů
• pracovali dohromady tak 1000 hodin
• vydělali nějakejch 10 tisíc dolarů
• vyšlápli desítky ovčích hovínek
• viděli tak 80 dílů Akt X
• a spousta dalších, už méně publikovatelnejch věcí

Jenom toho cestování jsme si vlastně ještě moc neužili, což je právě důvod , proč jsme po tý dlouhý době opět zavítali do Aucklandu. Práce už bylo dost a teď je čas na zábavu. Musíme dát trošku do pořádku naše krásný autíčko - je to totiž trošku špindíra. No, tak jsme mu koupili nový potahy a odvezeme ho do myčky. Jo a taky nám začal trošku kulhat, tak musíme udělat geometrii. A jelikož si ho tolik vážíme, pořídili jsme mu životní pojištění (povinný ručení, který tu je vlastně nepovinný a taky havarijko).Pak ještě vyměnit sjetý přední gumy za zadní a auto je připravený na svůj první velkej trip. Kam? No přece na Jižní ostrov. Zítra vyzvedneme Monči mamku na letišti a hurá na JIH. Monči mamka je vůbec velmi statečná, chudák teď zrovna někde bloudí na letišti v Dubaji a snaží se najít tu správnou ze zhruba dvou tisíc "gejtů". Ale myslim, že troška toho trápení stojí za to. Odměnou jí a stejně tak nám bude třítejdenní dovolená na Novym Zélandu. Nějak tomu pořád nemůžu uvěřit. Řeknu Vám, je to úžasnej pocit, když si člověk po několika měsících, kdy řeší každej dolar a tou nejdůležitější starostí je jak nejvíc ušetřit, může říct "dost, už máme dost peněz, abysme si to cestování náležitě užili.
Zejtra vyzvedneme mamku v Aucklandu na letišti a vydáme se na jih, uděláme pár krátkejch zastávek na Severním ostrově a pak šupky hupky na trajekt a pak okruh po Jižním ostrově. Máme na to všechno jenom tři týdny, takže to bude, jak se říká, bit in a hurry, prostě trošku hopem, ale to nevadí. Budu se upřímně snažit sem dávat každodenní alespoň každodenní reporty z cesty, ale neslibuju. Přeci jenom z internetem to tu je docela bída a navíc, přiznejme si, kdo chce půlku dovolený strávit psaním blogu? Mno, tady je plán cesty.

Orientační plán naší cesty

Právě teď sedim na sedačce v domě, kde před čtyřma a půl měsícema začalo naše dobrodružství. U Mirase, od kterýho jsme koupili naše auto. Ale jsem tu sám. Monča je v posilovně a ostatní lidi, co tu bydlí, jsou v práci. Společnost mi dělaj jenom nástěnný hodiny za mnou. Jejich pravidelnej tikot slyšim někde za zády. Tady na periferii Aucklandu je klid skoro jak na venkově. Jsou to čtyři měsíce, ale mě to připadá, že jsem tu byl naposledy před lety. Čas tu hrozně letí. Přede mnou rychlostí světla stydne dneska už třetí kafe. Je to fajn pocit po dvou měsících nemuset vstávat v šest ráno, ale asi to bude trvat ještě pár dní, než si moje tělo pořádně odpočine a zvykne si na dovolenkovej režim. Sákriš, v Česku prej sněží nebo co. Nějak se mi to těžko chápe. Pláže se začínaj plnit serfařema a okna taví 30stupňový sluneční paprsky. Svět je prostě kouzelný místo ve vesmíru.

Majitelé farmy pro zábavu chovaj lamy

Když je potřeba, Jenda sedne do traktoru

Monča, svého času hlavní sprejer plevelů

východ slunce pozorovaný z nejvýchodnějšího města světa - Gisborne

Gisborne z vrchu

Dostali jsme proviant

Monča při práci s elektrickou bruskou

Udělali jsme si radost