20 tisíc kilometrů za mořem: Na skok zpátky v civilizaci a trochu toho počítání...

Po čtyřech měsících jsme se ocitli zpátky v největším městě Nového Zélandu - Aucklandu. Za tu dobu se hodně změnilo . Odjeli jsme odsud vstříc neznámu jako totální zélando-analfabeti, přijeli už jako ostřílení cestovatelé, experti na Zéland na slovo vzatí:)
Ty čtyři měsíce jsou docela slušnej mezník. Jsme ve třetině našeho pobytu tady, což je fajn čas na to si udělat takovou jednoduchou bilanci. Máme za sebou zhruba dva měsíce zkušenosti z wwoofingu, jinými slovy práce za ubytování a stravu. A další zhruba dva měsíce práce na farmě, tentokrát už za tvrdou novozélandskou měnu, která k naší radosti v poslední době opět posiluje:) Za ty čtyři měsíce jsme:

zdevastovali deset párů pracovních rukavic
poznali desítky úžasnejch Novozélanďanů
viděli stovky Maorů, jak chodí v supermarketu bez ponožek
usekali tak čtyři tisíce jehněčích ocasů
vyfotili asi 1500 fotek (výběr tady: https://picasaweb.google.com/114656391202590627896/NovyZeland)
připravili o život stovky keřů
pracovali dohromady tak 1000 hodin
vydělali nějakejch 10 tisíc dolarů
vyšlápli desítky ovčích hovínek
viděli tak 80 dílů Akt X
a spousta dalších, už méně publikovatelnejch věcí

Jenom toho cestování jsme si vlastně ještě moc neužili, což je právě důvod , proč jsme po tý dlouhý době opět zavítali do Aucklandu. Práce už bylo dost a teď je čas na zábavu. Musíme dát trošku do pořádku naše krásný autíčko - je to totiž trošku špindíra. No, tak jsme mu koupili nový potahy a odvezeme ho do myčky. Jo a taky nám začal trošku kulhat, tak musíme udělat geometrii. A jelikož si ho tolik vážíme, pořídili jsme mu životní pojištění (povinný ručení, který tu je vlastně nepovinný a taky havarijko).Pak ještě vyměnit sjetý přední gumy za zadní a auto je připravený na svůj první velkej trip. Kam? No přece na Jižní ostrov. Zítra vyzvedneme Monči mamku na letišti a hurá na JIH. Monči mamka je vůbec velmi statečná, chudák teď zrovna někde bloudí na letišti v Dubaji a snaží se najít tu správnou ze zhruba dvou tisíc "gejtů". Ale myslim, že troška toho trápení stojí za to. Odměnou jí a stejně tak nám bude třítejdenní dovolená na Novym Zélandu. Nějak tomu pořád nemůžu uvěřit. Řeknu Vám, je to úžasnej pocit, když si člověk po několika měsících, kdy řeší každej dolar a tou nejdůležitější starostí je jak nejvíc ušetřit, může říct "dost, už máme dost peněz, abysme si to cestování náležitě užili.
Zejtra vyzvedneme mamku v Aucklandu na letišti a vydáme se na jih, uděláme pár krátkejch zastávek na Severním ostrově a pak šupky hupky na trajekt a pak okruh po Jižním ostrově. Máme na to všechno jenom tři týdny, takže to bude, jak se říká, bit in a hurry, prostě trošku hopem, ale to nevadí. Budu se upřímně snažit sem dávat každodenní alespoň každodenní reporty z cesty, ale neslibuju. Přeci jenom z internetem to tu je docela bída a navíc, přiznejme si, kdo chce půlku dovolený strávit psaním blogu? Mno, tady je plán cesty.

Orientační plán naší cesty

Právě teď sedim na sedačce v domě, kde před čtyřma a půl měsícema začalo naše dobrodružství. U Mirase, od kterýho jsme koupili naše auto. Ale jsem tu sám. Monča je v posilovně a ostatní lidi, co tu bydlí, jsou v práci. Společnost mi dělaj jenom nástěnný hodiny za mnou. Jejich pravidelnej tikot slyšim někde za zády. Tady na periferii Aucklandu je klid skoro jak na venkově. Jsou to čtyři měsíce, ale mě to připadá, že jsem tu byl naposledy před lety. Čas tu hrozně letí. Přede mnou rychlostí světla stydne dneska už třetí kafe. Je to fajn pocit po dvou měsících nemuset vstávat v šest ráno, ale asi to bude trvat ještě pár dní, než si moje tělo pořádně odpočine a zvykne si na dovolenkovej režim. Sákriš, v Česku prej sněží nebo co. Nějak se mi to těžko chápe. Pláže se začínaj plnit serfařema a okna taví 30stupňový sluneční paprsky. Svět je prostě kouzelný místo ve vesmíru.