At žije farma

Tak kde jsme to skončili? Ocásky, že je to tak?  Ok. Takže první tři týdny jsem strávil sám jedný ohromný farmě nedaleko města Gisborne, což je takovej roztomilej zapadákov na východním pobřeží. Náplní mý práce bylo s partou dalších sedmi lidí stříhat ocasy několik týdnu starejch jehňat. Udělali jsme jich za dva týdny asi tak 12 tisíc.
Funguje to asi tak, že jsme na daný místo vždycky traktorem a malejma truckama přivezli mobilní yardy. To jsou takový kovový brány, který se složej dohromady a vznikne velká ohrada, kde jsou ovce, který se pak rozdraftujou(roztridej) na dospělý ovce a jehnata. Jehňata jsme vždycky dali do takový menší ohradky, ze který se zvedaly na takzvanej rollercoaster. To je takova malá skluzavka, která drží jehnata a posunuje je dolů k chlapkovi, kterej ocasy seká. Ještě než k tomu dojde, chudáček jehňátko ještě získá značkau v podobě prostříhnutýho ucha. Když ocas odpadne, jehně se pomocí takový páky vysvobodí ze skluzavky, přičemž ještě schytá výstřik z dezinfekčního spreje. To aby nedostalo do čerstvě useknutýho ocasu infekci. A je volný. Vyzkoušel jsem si všechno - od draftovani, zvedání až po značkování uši nebo sprejovani. Ale nejvíc času jsem strávil asi u samotnyho sekání. Ono to vlastně není sekání, ale pálení. Na oddělování ocasů se používají takový velký nůžky, který jsou rozzhaveny, takže ocas je spíš upalenej, než useknutej. Ale tlačit se musí stejně, to jo. Pokud Vás napadá otázka, jestli to bylo krvavý? Bylo a dost. Hlavně první dny sem po práci vypadal jako řezník. Krev všude, nejvíc v obličeji. Krev při dockingu stříká jako v některým z prvních horrorů Petera Jacksona. Trvalo to několik dní než jsem si zvyknul. Pocit, že člověk takzvaně tne do živýho, není zrovna příjemnej. Ale dá se s tim srovnat. Takhle se to prostě dělá a navíc, je to pro dobro jehňat. S čím sem se ale nesrovnal bylo zjištění, že Novozelanďani ty ocasy pak jí. A nejen ocasy, ale í varlata. Jo, taky sem si myslel, že si dělaj srandu. Ale ne, je to pro ně delikatesa,stejně jako pro Francouze šneci nebo pro jinej národ psi.
Čemu jsem ale dlouho nemoh uvěřit, i když jsem to viděl vlastníma očima,byl způsob jak varlata získávaj. Předtím, než jdou jehňata na skluzavku, se z nich vytřídí samci. Těm se pak seřízne vrchní část varlat a dotyčná osoba jim varlata zaživa vysaje z vačků. A pak vyplivne do kbeliku k ostatním, ještě pozdejc putujou rovnou do mrazáků. Ano. I tohle je Nový Zéland.
Kromě morálních principů jsem se musel vypořádat taky s neskutecnou bolesti snad všech svalů na těle. Přeci jenom práce třeba deset hodin denně, i o víkendech, permanentní zvedani prerostlejch ovcí, neustálý mackani těch zhavicich nuzek, který vazej několik kilo, smrad spálenýho masa, prach vítr, skoro žádný přestávky, to se na lidským těle podepíše. Ještě ted v noci blbě spim, protože mě v noci pořád brni prsty. Ale zvlád sem to.
Docking skončil, přijela Monca a mě čekal další úkol. Kromě chlápka pro všechno mě čekal další velkej úkol. Sprejovani velkejch keřů nejakejma toxikaliema, ktery maj nechteny keře do několika měsíců odstranit. A tenhle úkol plnim doteď. O tom, jak to probíhá, nápisu třeba příště.
Každopádně je to super. Monca tu našla taky práci, takže oba pracujeme na stejný farmě, a taky tu bydlíme, a to zadarmo. Domek žádnej přepych, ale je tu vše,co potřebujeme, a hlavně, bydlení máme úplně zadarmo. To je velký štěstí, protože jbydlení na NZ je dráhy a mi tak můžeme usetreny peníze hezký misto ubytka setrit na ceatovani. Ještě několik týdnu,vážení přátelé. A pak? Sbohem, farmo. Jižní ostrov volá!!

Sobotní relax v Gisbornu

Cestou do práce, mobilní yardy tažený traktorem

Přístav v Gisborne

Monči kouzelná fotka "Dvouhlavá ovce"

Byli sme s kolegama na lovu, ale střelili sme akorát tak prdlačku