Když ovečky kakají aneb Můj první job!

Máme práci! Po zhruba dvou měsících wwoofingu a všelijakých obav si konečně můžeme ráno vzbudit s tim, že nám peníze z účtu nikoliv mizej, ale naopak přibejvaj. A je to fajn pocit.

Vlastně už je to tak přesně tři tejdny, jenom jsem se za tu dobu nebyl schopnej připojit k internetu. Ono to tady jaksi není potřeba a vlastně mi to moc nechybí. I když, trošičku přeci jenJ

To, že máme práci, dobrou práci, navíc v září, což je nejvíc plonkovej měsíc na Zélandu, by někdo moh nazvat štěstím, já to jednoznačně přikládám wwoofingu. Prostě jsme si na rozdíl od tý armády backpackerů, co se hned po příjezdu žene makat na sady za minimálku zvolili trošku jinej postup.  A vyšlo to přesně tak, jak jsem doufal.

Díky wwoofingu jsme poznali spoustu místních lidí a několik z nich můžu hrdě nazvat, když ne kamarády, tak někym koho rád vidim a který mám rád. Ať už je to naše dlouhodobá hostitelka Sarah nebo její soused Garth. Brouzdajíce okolí v polorozpadlym trucku, který místní přezdívaj Bloody Dragon, jsme se rychle stali součástí komunity. Právě těmhle lidem vděčíme za to, že se můžeme nazývat vydělávajícími turistyJ

Monča sehnala práci v obchodě v Tolaga Bay. Jeden z těch novozélandských fastfoodů, kde balí hranolky do novin a zákaazníci se nemůžou vynachválit místní plněný koláče,  což bych rád opravdu někdy pochopil, protože sortiment takových obchůdků je bída bídoucí, a novozélanďani se přitom můžou přetrhnout, aby tady utráceli svoje těžce vydřený babky. Byla to práce jen na pět hodin denně a trvala všehovšudy asi dva týdny. Ale zkušenost je to neocenitelná.

Já pracuju na ovčí a kravský farmě kousek od města Gisborne. Bohužel na druhou stranu od našeho bývalýho působiště, odtamtud je to asi hodina a půl cesty. Museli jsme se tak s Mončou na nějakej čas rozdělit, ale potom, co Monča skončilka v obchodě v Tolaga Bay, už jsme zase spoluJ

Řeknu Vám, potkali jsme ty správný lidi. Moc rád bych svojí zkušenost tady popsal několika slovy, ale stejně jako v mnoha případech předtím, to prostě nedokážu. Je to něco nepopsatelnýho. Nepamatuju si, kdy by mě práce tolik naplňovala. Nemám zodpovědnost za stovky lidí pod sebou ani nevyvíjim vakcínu proti rakovině ani nevyjednávám mír světovejch velmocí. Vlastně to, co dělám, je neskutečně špinavá práce a moc lidí, který znám, by ji za normálních okolností nikdy nedělalo. Ale přesto se cejtim neskutečně dobře. Možná to bude tim, že si tady nikdo na nic nehraje a s šéfem se dá normálně mluvit?!

První dva a půl tejdny jsme dělali docking. Pro neznalé slušně: Když ovečky kakají, tak si občas pokakají ocas. A takový pokakaný ocas, to je lahůdka pro různý mušky a jiný fujtajblíky. Takovej fujtajblík si občas usmyslí, že si do takovýho kakáníčka pod ocasem naklade vajíčka. No a pak už to jde rychle a na konci procesu je mrtvá ovečka. Aby se tomu zabránilo, tak se takovejm ovečkám sekaj ocásky. Tak to přesně byla poslední tři tejdny moje práce. Zní to děsivě? Zajímá vás, jak to bylo dál? Počkejte si, až se zase dostanu k internetu…

Monča mi v práci občas vypomůže

James, hlavní sekač jehněčích ocasů

Nevím, jestli to víte, ale toto se jí

Stejně jako tohle. Tohle jsou třeba vařený jehněčí varlata. Jo, varlata.

Taky sem si dal

Moji maorský kolegové