20 tisíc kilometrů za mořem: Prostý život farmářů Jamese a Moniky

Je to zajímavý, jak člověk dokáže přizpůsobit. Už jsme na farmě u Deightonů zhruba měsíc a za tu dobu se hodně změnilo. Hlavně v tom, jak na celou věc nahlížíme. Postupem času se nám všechny ty věci, který nám přišli podivný, prostě dostaly pod kůži a přijdou nám teď úplně normální. Už nepoužívám klávesnici, ale vidle. Místo tenisek nosíme holinky. Místo na televizi se koukám na to, jak se pasou koně.

Shire - nejobávanější hřebec v okolí

Internet tu posledních 14 dní moc nefunguje a mobil mám snad ještě zahrabanej v krosně. Nejkrásnější na tom je, že mi to vlastně nevadí. A svým způsobem jsme si to zamilovali. Hlavně tu naší bandu sedmi zběsilejch pesanů. Nejsou to zrovna domácí mazlíčci – nejsou určený k tomu, aby leželi na kanapi v paneláku nebo pobíhali po vesnickym poli. Hlavnim smyslem jejich života je pomáhat svýmu pánovi při práci – nahánět ovce nebo krávy a zajišťovat mu tak živobytí. Je to partnerství nebo alespoň by to tak mělo bejt.

Je to zajímavý, co některý tyhle psi dokážou. I když jsem to neviděl na vlastní oči. Místní mi říkali, jak to funguje. Ovčák stojí na jednom kopci tak, aby měl přehled o celym prostranství, kudy chce ovce hnát. A z toho místa hlasem ovládá honácký psi, který jsou třeba stovky metrů daleko, na vedlejším kopci. Je to neuvěřitelný, na jakou vzdálenost dokážou psi slyšet a poslouchat příkazy svýho pána. Ovcí jsou přitom stovky nebo tisíce a přitom několik psů je dokáže ovládat tak, že se poslušně sunou jako jedna masa tim správnym směrem, z kopce nebo do kopce, přes potoky nebo po srázu, k ovčákovi nebo od něj. Ale abyste tomu nerozuměli špatně - to není naše práce. Tak daleko jsme se ještě nedostaliJ

Garth a jeho honáckej pes Ace

Právě pejsci jsou ale naše hlavní starost – hlavně jde o to trávit s nima čas, vyvenčit je a dát jim najíst. Ale nenechte se zmýlit, venčit sedm velkejch ovčáckejch plemen, to není jako vyjít si s čivavou na nábřeží kolem Vltavy. Teď je to navíc ještě složitější v tom, že začal lambing – období, kdy se rodí jehňata. No a ti naši pesani, ačkoliv jsou velmi dobře vycvičení na poměry městskýho psa, ale ne tak dobře na poměry psa ovčáckýho, občas na takový jehňátko dostanou chuť a to je pak šaráda. Tihle pejsci nám vůbec přinášej spoustu zajímavejch chvilek. Prvních 14 dní na farmě to byli právě oni, který se hrdě starali o to, že jsme se ani jeden den vážně nenudili.

Monča s Bravem a Grimacem, v pozadí Pacifik

Třeba zhruba před třema tejdnama. Stmívalo se, zrovna jsme chtěli smečku zavřít. Najednou se z lesa ozvalo bučení krav – kolem farmy jich jsou mraky, na loukách i v lesích. A naše smečka to pochopila jako pozvání. To, co následovalo, byla smršť - myslim, že ten sebelepší spisovatel by měl problém popsat tu směsici zděšenýho kravskýho bučení a psího štěkotu, občas mixovanýho zoufalýma pokusama psi překřičet. Trvalo nám asi čtvrt hodiny, než jsme je všechny, po jednom, od těch krav dostali. Ale ta čtvrthodinka byla pekelně dlouhá. Jinej den se zase Brave, vůdce smečky, vydal na výpravu do lesů, a přinesl překrásnou mršinu divokýho kozla. Řeknu Vám, když jsem ho našel kousek od domu, nebylo mi úplně nejlíp. Jednak jsem měl divný tušení, že jde v lepším případě o kozla Sarah, paní farmářky, kterej se tady minulý dny spokojeně pás a ten den najednou nebyl k vidění, v horším případě o kozla nějakýho souseda, a jednak ta mršina nevypadala vůbec lákavě. Otrlci můžou kouknout na fotku pod textem, ostatní ji přeskočte.

Přesně tak. Mrtvej kozel. Nebo to, co z něj zbylo.

Nakonec se ale ukázalo, že místní kozel šel jenom na vandr a vrátil se živ a zdráv, což nám všem udělalo radost, protože s tim kozlem je děsná sranda. Za prvý na všechny vyplazuje jazyk, protože v mládí ho kopnul kůň a od tý doby je retardovanej. Na druhou stranu koňům se ho asi zželelo, a to natolik, že se ho ujali, a od tý doby všude chodí s nima. Kde jsou koně, tam je i on. Oni si myslí, že je kůň a co je ještě vtipnější, kozel Retard je o tom přesvědčenej taky. Bohužel to ale odnesl ten kozel z lesa – na doporučení paní farmářky jsme ho prostě naložili do trucku, vyvezli pár kilometrů do lesů a shodili ze srázu. Prej se to tady tak dělá. Nobody cares. Na nebylo to nic příjemnýho, ale na druhou stranu, mohl dopadnout hůř. Sarah říkala, že kdyby tady byl Nick, tak by ho rovnou naporcoval a večer bysme ho měli na talířiJ

Místní truck, to je taky kapitola sama pro sebe. Je to postarší Holden Commodore. Vzadu má přidělaný klece. Vozí se v nich všechno, od pejsků po odpadky na skládku. Máme ho plně k dispozici, takže ho občas bereme, když jedeme nakoupit, vyhodit odpadky a nebo se jedeme s některym s pesanů na pláž proběhnout. Na to, jak to auto vypadá, je to neskutečná kára. Soused Garth (o něm bude ještě taky řeč) ho přezdívá Bloody Dragon (Krvavej drak). To auto je zajímavý hlavně ze dvou důvodů. Za prvé: kvůli vestavěnejm klecím není vidět dozadu. Při řízení toho auta mám zhruba stejnej přehled, jako kdybych pilotoval Millenium Falcon z Hvězdnejch válek. Za druhé: Obsah motoru 3.0. Je to raketa. Občas mi ujede nohaJ Nebojte se, rodičové, jezdíme předpisově, ale ze začátku jsem byl docela překvapenej. Stačí jemně polechtat plyn a motor předbíhá přední nárazník.

Krvavej drak, náš závodní přepravník na všechno

Kromě psů a ježdění v autě máme ještě jiný povinnosti. Náš typickej den začne asi tak, že ráno dojdeme nakrmit slepice a sebrat vajíčka. Jsou to frajerky – v průměru snášej 10 vajec denně, takže si dovedete představit, že vajíčka tvoří podstatnou součást našeho jídelníčkuJ Mezitím se nasnídáme a když je zima, zatopíme v krbu. Dřeva máme naštěstí habaděj, takže vzhledem k tomu, že nás nikdo neprudí a nekontroluje, můžeme směle prohlásit, že naše farma je možná nejvytopenější dům na Novym Zélandu. Pak jdeme většinou pustit pejsky a to patřičně vybaveni – holinky, starý kalhoty, stará mikina – vzhledem k dlouhýmu období dešťů, který jsme tady zažili, a tý spoustě bahna kolem je to nutnost. Naštěstí se počasí umoudřilo a už skoro pořád svítí sluníčko. Právě teď sedíme venku na verandě, obloha je jasná a čirá jako oceán.

Kromě zmíněnejch povinností občas uklidíme doma, jdeme nakrmit koně nebo uděláme něco venku, ale podtrženo sečteno se moc nenadřeme. Takže pokud někdo uvažujete o cestě na Nový Zéland, ale brání Vám nedostatek financí, můžeme wwoofing vřele doporučit. Pokud jste ochotni se uskromnit a zaměřit svoji cestu na poznávání místních lidí, jinýho stylu života, stačí vám opravdu peníze jen na letenku. Sehnat hostitelskou farmu je opravdu snadný a můžete si vybírat –farem, který potřebujou pomoct je požehnaně a jakmile jste na farmě, máte jídlo a ubytování zdarma. A upřímně? Co víc člověk potřebuje. Za trochu práce dostanete jídlo, ubytování a hlavně něco, co je k nezaplacení. Nový zkušenosti a možnost začít se na svět dívat trochu jinak. Asi bych to měl víc vysvětlit, že? Omlouvám se, ale to prostě nejde. Některý věci se musí prostě zažít. Už musim jít. Jdeme nakrmit koně. A pak? Pak si lehneme na trávu, budeme je jen tak sledovat, jak se pasou, a vnímat, jak zima pomalu ustupuje a plíživě, nejistě přichází jaro.