Přes očekávání probdělý noci plný bolesti jsme se všichni
vyspali naprosto skvěle. Jediný, co nám zkazilo náladu, byl fakt, že nás místo
sluníčka přivítalo zamračeno a chladno, jinejma slovama hnusně, a předpověď
slejváku. Kemp byl ale fakt pěknej, škoda, že jsme si tam neměli čas udělat
oheň, když to bylo možný, musíme se tam s Mončou pozdějc vrátit.
Jelikož máme na zítra objednanej trajekt na Jižní ostrov na
nekřesťanských 6:30 ráno, moc jsme se nezdržovali a vydali se do hlavního města
Nového Zélandu, Wellingtonu. Cestu do Wellingtonu nebudu popisovat, jih
severního ostrova až na Wellington není nijak výrazně zajímavej. Za zmínku snad
stojí jen oblast kolem Waiouru, kde je základna Novozélandský armády a vojenský
muzeum. To jsme ale minuli, zajímavý ale bylo, jak se kolem Waiouru totálně
mění novozélandská krajina. Všudepřítomná zeleň ustupuje a kolem silnice se
rozkládá skoro vyprahlá poušť. Ne nadarmo se tahle silnice jmenuje Desert Road
(Pouštní silnice). Pokud chcete spatřit novozélandskou obdobu americkejch
nekonečně dlouhejch a rovnejch dálnic táhnoucích se stovky kilometrů zemí
nikoho, jeďte se podívat právě sem.
Wellington je hlavní město Zélandu, v porovnání
s ostatníma světovejma velkoměstama je to ale spíš taková vesnice. Žije
tam 170 tisíc lidí na rozdíl od Aucklandu, kde je přes milion obyvatel. I
přesto je ale Wellington sídlem vlády, parlamentu a centrem byznysu. Na Wellington
jsme moc času neměli, a ani jsme to vlastně neměli v plánu. Od začátku
jsme si moc času na odpočinek nevyčlenili a neděle měla bejt porávě ten den,
kterej nám to vynahradí. Nevynahradila. Ubytovali jsme se v hostelu Base
backpackers, kterej byl zvláštní tim, že byl neskutečně přelidněnej – 6 pater.
Když jsme se ubytovali, bylo tam poměrně prázdno, k večeru, když jsme se
vrátili z muzea, to u recepce vypadalo asi takhle
A Muzeum? Te Papa. Opravdu zážitek. Všechno je dělaný
poměrně interaktivní formou, takže po hodině člověk není znuděnej, ale spíš
natěšenej na další expozice. Zaujal mě například model domu, do kterýho si
člověk stoupne a zažije si, jak asi vypadá skutečný zemětřesení. Nebo virtuální
model středu země. Všude jsou dotykový obrazovky, různý hejblátka apod. Muzeum
se taky pyšní tim, že má ve sbírce největší nalezenou obří chobotnici, samozřejmě naloženou v chemikáliích, takže se na ní člověk může podívat
pěkně zblízka. Měří několik metrů.
A je tam toho mnohem víc. Muzeum se
samozřejmě věnuje hlavně Zélandu, místnímu umění, původním obyvatelstvem,
přírodníma silama, podmořskym světem. Navíc většina částí muzea je zdarma, Za prvé je zdarma, a za druhé je opravdu
zajímavý. My jsme na něj měli asi jenom tři hodiny a stihli jsme opravdu jen
zlomek. Určitě se tam musíme vrátit.
Mimochodem, ve Wellingtonu bude na konci listopadu světová
premiéra filmu Hobbit. Doufám, že víte, že je to novozélandskej film. Že prej
mě tam ale nepustěj, že je to jenom pro zvaný nebo co. Ani za sto dolarů. Ach
jo. Budu si holt muset počkat až na 13. Prosince, Divadlo Embassy je přesně
naproti hostelu, kde spíme. Právě se na něj dívám. Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat