Cesta po Jižním ostrově: Den IV.

A je to tady. Dneska jsme konečně absolvovali první z takzvaných novozélandských Great Walks – přeložme to dejme tomu jako Velkolepejch cest. Great Walks jsou ty nejpopulárnější nebo nejzajímavější jednodenní tracky většinou lehký až střední náročnosti. Jelikož cesta od jezera Taupo vede kolem Mount Tongariro, což je sopečný a zároveň nejvyšší pohoří na Severním ostrově, přes který mimojiné vede i jedna z Great Walks, byla to jasná volba. Původně jsme sopku chtěli minout, ale jelikož jsme na začátku cesty změnili plán a hned první den dorazili do Rotorui, získali jsme tak den navíc. Přesně den na to vyšlápnout si Tongariro Alpine Crossing, to nejlepší z třídenního přechodu přes pohoří Tongariro. A musim říct, že to byl fakt dobrej nápad.

Profil tracku Tongariro Alpine Crossing

Jelikož má přechod zhruba 20 kilometrů a cesta vede přes hřebeny dvoutisícovejch sopek , občas po cestách, kráteru, jindy zase po lávových kamenech, na vstávali jsme ráno krátce po pátý hodin. Náš dojem, že máme všechno připravený už ze včerejška se ukázal poněkud milný a tak jsme jen tak tak stihli dojet na cílový místo tracku, kde nás měl vyzvednout mikrobus a dopravit na začátek cesty. Nakonec jsme ale ještě měli čas i na ranní cigaretu a v porovnání s některejma jsme na tom byli docela dobře (hlavně s řidičem jednoho auta, kterej zapomněl vypnout světla, takže ho při příchodu čekalo poměrně nepříjemný překvapení, vzhledem k tomu, že parkoviště je umístěný In the Middle of Nowhere, v českym překladu na kraji osamocenýho lesa.

Přechod přes Tongariro, stejně jako přes ostatní novozélandský hory, je zrádnej v tom, že cesta může bejt poměrně snadná, ale jenom do chvíle, než se rapidně zhorší počasí, což je bohužel na Zélandu často děje bez varování a během několika okamžiků. Ráno však bylo naprosto úžasný počasí a tak to vydrželo celej den – slunečno, naprosto jasná obloha. Stres ze včerejška, kdy jsme marně sháněli outdoorový kalhoty, ze mě spad hned na začátku, kdy jsem zjistil, že na poslední chvíli koupený šusťáky za 17 babek ve Warehousu, jsou naprosto dostačující.

Nebudu nudit dlouhosáhlym popisem cesty, nicméně jen v krátkosti: cesta se od začátku mírně zvedá a vede kolem horskýho potůčku až k vodopádu Soda Springs, zatím jde o příjemnou procházku. Ta se mění v menší peklo až u prvního většího, zhruba hodinovýho prudkýho výstupu k umělýmu Jižnímu kráteru,což je ve skutečnosti naprosto rovná náhorní plošina. Na turisty z jedný strany shlíží oblejší vrchol Mount Tongariro (cca. 1950 metrů) a z druhý strany majestátní, strmý a zasněžený Mount Nga.něco něco, to maorský jméno co si za boha nemůžu zapamatovat (cca. 2300 metrů). Ve větší dálce je vidět třetí sopka, Mount Ruopehu. Po přechodu náhorní plošiny následuje další výstup. Využít možnosti postranní odbočky na vrchol nejvyšší sopky (celkem 3 hodiny cesta tam a zpět) jsme se neodvážili – cesta vede po neznačený cestě strmě do kopce, po stuhlý lávě a zledovatělym sněhu. Vrchol Tongarira jsem si ale ujít nenechal. Kdo ho zdolá, je odměnen neskutečným výhledem na majestátní  Mount  něco něco, čnící se nad plochým Jižním kráterem a na druhý straně hřebene na menší zeleně zářící sopečný Smaragdový a větší Modrý jezero. Je to nádhera. Popis je k ničemu, radši se podívejte na přiložený fotky.

Přidat popisek

Lávový uskupení a Modrý jezero

Na vrcholku Mount Tongarira

Smaragdový jezero

Docela mě překvapilo, že na track byl už takhle v listopadu v podstatě přelidněno. Zajímalo by mě, jak to vypadá v letní sezóně. Podtrženo sečteno to ale bylo úžasný. Ten pohled z vrchu na tu přírodu kolem je dechberoucí.

Nesmim zapomenout dodat, že Tongariro je činná sopka. Pohoří Tongariro se v sprvnu po dlouhý době probudilo k životu, do ovzduší vypustil spoustu sopečnýho prachu a připravil tak velký překvapení seismologům, celýmu Zélandu a v neposlední řadě i turistům.  To je taky důvod, proč je jedna postranní odbočka turistům uzavřená. Z přístupnejch míst sou v dálce vidět hustý mračna bílýho dýmu valícího se z útrob hory (který jsme si původně spletly s mrakama). Tuhle část tracku lemujou cedule !Pozor, riziko erupce sopky, tuto oblast přejděte pokud možno co nejrychleji, zastávky nejsou dovoleny.“ Vypadá to strašidelně.

Za zmínku ještě stojí další, tentokrát skutečný Červený kráter. Jeho okraje lemuje sníh, jeho strany propadající se do neskutečný hloubky mají sytě červenou barvu – celý to připomíná santaklausovskou čepici, ale obrácenouJ Pak už se cesta začíná svažovat dolů, klikatí se po nízkou vegetací porostlým severním úbočí pohoří, až se zanoří do deštnýho lesa, kolem divokýho potoka, až se opět vynoří na parkovišti u našeho auta.

Červenej kráter

Paradoxně nejtěžším úsekem se pro nás stal právě onen poslední sestup dolů, kterej byl neskutečně nekonečnej. Nakonec jsme to ale zvládli, s opuchlejma chodidlama nasedli do nevykradený Toyoty a vydali se směrem  k Wellingtonu. Pořád to vypadalo, že budem dole hrozně brzy a nakonec jsme se dolů dobelhali asi až v šest. Cesta nám trvala Turistů bylo jako mraků,  hodin. Ještě, že jsme vyrazili už tak brzy.

Konec dne jsem strávil házením kyselejch ksichtů po Monče a Helče, chudáci to museli trpět, protože mě při pokusech najít rozumný ubytování opakovaně sekal tablet.  Nakonec  se ale rozchodil a právě jemu vděčím za nalezení nádhernýho kempu za 20 dolarů po nás všechny dohromady, horkejma sprchama, řekou, vodou, upravenou s rovnou travnatou plochou, kuchyní a všim, co po mě děvčata požadovala. Jo, tohle požaduju za úspěšnej den.