Cesta po Jižním ostrově: Den II.

Musim říct, že hostely mají osobitý kouzlo. Jde o asi nejběžnější způsob ubytování mezi nejčastějšíma návštěvníkama Novýho Zélandu. A těma jsou většinou mladý nezávislí cestovatelé – takzvaný backpackeři – který jedou na Zéland většinou na delší dobu poznat zemi, přičemž si na cestování občasně přivydělávaj občasnou prací na farmách nebo sběrem ovoce. Stejně jako my. Tyhle lidi volí hostely hlavně kvůli ceně - jde o poměrně levný ubytování nevalnýho komfortu. Druhou věcí, která je pro backpackery tak lákavá, je ta atmosféra.  Večer se u baru schází lidi ze všech koutů světa, aby si vyměnili  historky z cest, předháněli se, komu se jako prvnímu povede sbalit recepční a nebo se jen prostě zpily do němoty.

Bylo fajn ráno u snídaně pokecat s nesmírně nesmělou holkou z Malajsie, která se chudák celá vystrašená po dvou dnech zkušenosti s hostelem a pokusů sehnat práci otočila na patě a vrátila do svého rodnýho přelidněnýho Singapůru, nebejt mě, kterej sem jí dodal trošku tý odvahy a další energie. Stejně jako se pozdravit s bandičkou Čechů, který u snídaně trošku chmurně diskutovali o tom, jak budou shánět práci. Jako bych viděl sebe a Monču před čtyřma měsícema, jako bysme se vrátili v čase. Je to fajn sledovat z pozice člověka, kterej už si tu to nejhorší (snad) prošel a nemusí přemýšlet o každym utracenym dolaru.

Atmosféru jsme ale nenasávali dlouho a k ránu opustili Rotoruu vstříc 30 kilometrů vzdálený termální oblasti Wai-o-tapu. Na místo jsme dorazili akorát včas, abychom stihli koupit vstupenky za 32,50 na osobu a přesunuli se ke gejzíru Lady Knox.

Lady Knox je jedním ze zhruba patnácti význačnějších gejzíru ve Wai-o-tapu a jednoznačně turisticky nejoblíbenějším. Důvodem je to, že k erupci dochází pravidelně každý den zhruba v 10:30 ráno, a to až do výše 20 metrů (podle toho, kolik se pod zemí během dne stihne nahromadit vody). Onu železnou pravidelnost nicméně nemá na svědomí příroda, ale člověk. Chemickou reakci totiž vyvolá uměle průvodce, který do gejzíru vhodí přírodní mýdlo. K tomu se vážně zajímavá legenda. Kdysi dávno totiž celou oblast pokrývala buš. Po kolonizaci byly povolání vězni, kteří měli oblast zpřístupnit. Ti využívali teplou vodu z termálních pramenů k výrobě tepla a k praní prádla. Mýdlo reagovalo s minerální vodou a do výšky tryskající gejzír horké přichystal vězňům nemilé překvapení.

Po gejzíru jsme se vydali na prohlídku zbytku přístupné geotermální oblasti. Po značených chodníčkách jsme procházeli kolem bublajících kráterů různejch houbek, velikostí a barev. Je neuvěřitelný, co příroda dokáže vykouzlit. Od křemičitě bílé, sirnatě žluté po červenou nebo fialovou barvu. Celý okruh se zhruba 25 přírodními atrakcemi jsme prošli za zhruba dvě hodiny. Pžiznám se, že jsem měl na začátku obavy, že to za těch 32 dolarů stát nebude. Ale stálo. Podobnejch gejzírů je na Zélandu jako máku a zadarmo, ale tady je to všechno tak pohromadě – křišťálově čistý jezírka, pára, bublající bahno, hrající všemožnejma barvama. Wai-o-tapu stojí za těch 32 dolarů.

Nepopsatelnej zážitek ale přišel zhruba hodinu poté. Z Wai-o-tapu jsme se vydali najít tajný místečko zvaný Kerosene Creek. Dostali jsme na něj tip o několika Zélaďáků. Je poněkud zastrčenej mimo hlavní silnici a spoře označenej, cesta vede po štěrkový cestě. Těch několik minut nejistýho hledání se ale neskutečně vyplatilo. Kerosene Creek přírodní termální koupaliště - jde o místo na potoce, kde protéká horká termální voda. Pod zhruba dvoumetrovym vodopádem  se neskutečně nádherná tůňka, teplota vody dosahuje zhruba 35 stupňů.

O to víc úžasný je, že koupání je naprosto zdarma, je to přeci jenom uprostřed lesa. Místo sice už dávno není tak tajný jako dřív, na místě bylo několik lidí, ale zážitek je to naprosto neskutečnej. Vyvalit se do horkýho potoka a jentak si lebedit, to se dá těžko popsat slovy.  Protože nás trochu tlačil čas, koupal jsem se jenom já a nepobyli jsme tam dlouho. Na tohle místo se musíme vrátit a užít si ho do sytosti.

Zbytek dne jsme strávili cestou k vyhlídnutýmu kempu u nádherný řeky u města Taupo, který leží na břehu stejnojmennýho jezera, mimochodem největšího na Novym Zélandu. Ještě před městem jsme udělali příjemnou zastávku u Aratiatia Rapids.

 Jsou to peřeje na řece Waikato, nejdelší řece Nového Zélandu, která vytéka z největšího jezera NZ. Shodli jsme se na tom, že bysme si na ně netroufli ani na raftu. Pak už jsme jen nakoupili ve městě, postavili stan, uvařili večeři, dali vínko a padli jako zabitý. 

Největší zjištění dnešní dne: Platební karta Visa Electron je na Zélandu opravdu úplně k prdu.