Sbohem, civilizace

Konečně jsem se po mnoha dnech dostal k internetu, takže můžu konečně trošku shrnout, jak probíhaly naše první dny na Novym Zélandu. Všechno začalo tak, že jsme přistáli na letišti v Aucklandu. Nic překvapivýho, já vim. O to větší překvapení jsme ale zažili hned, jak nás vyzvedl Miras, týpek, u kterýho jsme měli strávit prvních pár dní našeho pobytu a když Bůh dá, i koupit od něj auto. Je to trošku svéráznej týpek, bydlí na kraji Aucklandu cca. třičtvrtě hodiny od letiště v čtvrti zvaný West Harbour. Za tu třičtvrtě hodiny cesty jsme zjistili, že vlastně ani nemá pas, neplatí daně a jednoduše řečeno, všechno se snaží hezky česky řečeno vojebat, jak to jde. Ale jinak je to hodnej, chytrej a dost sečtělej člověk. A se všim nám dost pomoh, takže proti Mirasovi ani slovo.

První zastávka u oceánu, v pozadí naše Toyota

Byli jsme u něj několik dní, stihli jsme si projít Auckland a v klidu di svyřídit veškerý důležitý formality – všechno šlo jako po másle. A nakonec jsme si u něj i vybrali auto. Náš stříbrnej miláček je holka a řeknu vám, jeto kus. Toyota Lucida, rok výroby 1994, turbodiesel v automatu. Automatická převodovka byla jasná volba, přeci jen, řízení nalevo chce trošku cviku a upřímně, jsme rádi, že se nemusíme soustředit ještě na řazení.  3000 dolarů, v přepočtu asi 50 tisíc kaček. Myslim, že to je slušná cena, auto zatím jezdí perfektně. Ještě poslední úprava, odpojit tachometr (protože máme diesel, museli bychom jinak platit za najetý kilometry speciální daň a koupit GPS mapu Zélandu na tablet, a mohli sme vyrazit. Náš první road trip po Zélandu začal po čtyřech dnech od příletu. Chtěli jsme z Aucklandu vyjet už ve čtvrtek, ale nakonec jsme vyrazili o den dýl, v 6 ráno. Auckland je přeci jen velký město – má přes milion obyvatel – a jako každý jiný velkoměsto má problém s dopravníma zácpama ve špičkách. Možná i víc, než jinde, protože auto tu má každej – bez auta se tu kvůli velkejm vzdálenostem mezi městama nedá existovat. I když jsme vyjeli brzy, byla první hodina jízdy dost stresující. Chvilku to trvá, než člověk překoná pocit, že jede v protisměru. Jako správnej chlap jsem situaci vyřešil mozkem a řízení předal MončeJ Jakmile jsme ale vyjeli z Aucklandu, nastala neskutečná změna. Zrovna začalo svítat, silnice se vyprázdnily a nám se před očima otevřel výhled na skutečnej Zéland.

Skoro jak z Pána prstenů, akorát tam ještě neměli silnice

Na cestě z Aucklandu na farmu, nalevo Pacifik

Bezejmenný kopec osvícený sluncem

Měli jsme před sebou asi 600 kilometrů, který jsme chtěli zvládnout ještě ten den. K večeru nás totiž čekala jedna novozélandská rodinka, farmáři Nick a Sarah, a to přesně na opačný straně ostrova, na východním pobřeží, kousek od malýho městečka jménem Tolaga Bay, který je známý tím, že právě tam někdy před 250 lety přistál objevitel Thomas Cook a otevřel tak cestu Evropanům na dosud neposkvrněnou zemi. Postupné obsazení Zélandu bylo podobně jako u Ameriky vykoupeno galony krve. Ale o tom až někdy příště, zpátky k naší cestě. Ta proběhla poměrně v pořádku, až na jeden malej incident, kdy jsme díky autu, který jelo přímo proti nám zjistili, že vlastně jedeme vpravo, tedy v protisměru.

Novozélandská krajina, to jsou opravdu zelený kopce, jako by z oka vypadly Pánovi prstenů Petera Jacksona. Kolem silnice jsou všude pastviny – krávy, ovce a taky koně. Krav jsme asi potkali všude nejvíc – mléčný farmy tu byly prej v minulosti dost lukrativní byznys. Výkupní ceny byly vysoko, takže si  spoustu Novozélanďanů pod vidinou velkýho zisku založilo mléčný farmy a nainvestovalo do nich hodně peněz. Náklady ale vzrostly, výkupní ceny šly opačnym směrem. A spoustu farem muselo zavřít. Pořád jich je ale asi nejvíc.

Cesta z Aucklandu na východní pobřeží vede nějakou dobu vnitrozemím, někdy v půlce cesty se ale najednou nalevo od nás objevil oceán. Pacifik. Neodolali jsme a na první pláži jsme zastavili. Nemá smysl to popisovat slovy. Je to poprvé, co jsem viděl oceán na vlastní oči a nedokážu to popsat jinak, než že je to nádhera a přiložit rovnou fotku.

Oceán, setkání první

Myslete na nás, rodino a všichni kamarádi

Trošku jsme si tam zablbli. Víte, je to fajn pocit, když chodíte roky do práce a každej den vypadá prakticky stejně, a najednou vyskočíte ze zaběhnutýho stereotypu, všechno se změní a vy zničehonic stojíte u oceánu a zíráte na to, jak se sluneční paprsky odrážej ve vlnách. Takovejch  zastávek jsme udělali několik – ten čas tak utek, že se najednou setmělo (cca. Pět hodin odpoledne místního času) a nám zbývalo ještě asi 100 kilometrů do cíle. Jenže – kdyby to bylo po dálnici! Posledních 100  kilometrů může bejt na Zélandu pěkná štreka.

Vidíte tu ručičku nalevo?

Ručička stavu nádrže byla někde v dolní polovině, kolik benzínu nám zbývalo jsme ale přesně nevěděli. Přeci jenom – naší milou Lucidu ještě tak dobře neznáme, takže ještě nemáme zmáklý, jak velkej je to jedlík. Ve tmě jsme za sebou nechali poslední velký město – Gisborne, kde je několik benzínek -  a řítili se vstříc čím dál hrbolatějším silnicím.To jsme ještě nevěděli, že nás čeká nejhorší úsek cesty a hlavně, že dalších zhruba 100 kilometrů žádná jiná benzínka už NEBUDE. Ano, čtete správně. Tady je to totiž docela normální.

Novozélandský silnice jsou v super stavu. Značky přesně tam, kde maj bejt, a povrch jedna radost. Ovšem tam, kam jsme jeli my, to bylo trošku jinak. Kam se s kvalitou silnic hrabe třeba takový Polsko. Proč by tady taky dělali silnice, když tady na čtverečním kilometru bydlí zhruba půl člověka. To, že jedem na farmu s prominutim do největší řiti jsme ale doposud nevěděli. Jinými slovy – většinou asfaltky, dost často (naštěstí značený) zúžení na jeden pruh, někdy znenadání štěrková a nebo hliněná cesta, výmoly. Když k tomu přidáme kvalitu světel naší Lucidy, jelo se nám opravdu skvěle. Navíc nás trošku znervózňovala blikající kontrolka oznamující, že už moc daleko fakt nedojedem. Všude kolem lesy, dům zhruba tak každý dva kilometry. Nakonec, když už to vypadalo, že budeme muset přespat v autě, GPSka oznámila slastné „Dorazili jste do cíle cesty“. Ze tmy před námi vykukovaly obrysy zrezivělý brány, někde ve tmě se ozývalo podivný chrochtání.

Světla našeho auta přilákaly zarostlýho chlápka v holínkách od bláta. Světe div se, nebyl to Nick, ke kterýmu jsme jeli, ale jakejsi Jeremy. Ačkoliv měla GPS zadanou správnou adresu, očividně nás zavedla blbě. Nickovu farmu jsme přejeli zhruba o 15 kilometrů. Jeremy nám to oznamoval s podivnou radostí a úsměvem na rtech. V zápětí jsme zjistili proč. Jeremy je čirou náhodou Nickův soused a dobrej kamarád. Až v tu chvíli jsme si oddechli. Teda spíš já, Monča tolik ne, protože byla ještě trošku vystrašená ze setkání s Jeremyho kamarádkou, Dolores, která na nás vybafla ze dveří domu.Dolores je Jeremyho ochočený divoký prase. Ať se kamarádí s kym chce – Jeremy nás zachránil. I když je to původně Australan – takzvanej Ozzy – jak se tu říká – ukázal, že má v sobě novozélandský srdce. Další příklad novozélandský přívětivosti. Ze svýho starýho zrezivělýho trucku nám odčerpal několik posledních litrů nafty, díky kterejm jsme se pak nakonec sice pozdě večer, ale bezpečně dostali na farmu Nicka Deightona. Teprve tady opravdu začalo naše dobrodružství.

Malá zastávka na Tauranga Bridge